NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 469.

Odepřela-li dráha, majíc pro to zákonný důvod, převážiti a přepočítati zboží, naložené odesílatelem, jest tento, neuzná-li dráha správnost obsahu nákladního listu, povinen, by dokázal, že a co z nákladu se ztratilo.
(Rozh. ze dne 30. března 1920, Rv I 126/20.)
Žalobce domáhal se na dráze náhrady škody z důvodu, že ze zaslaných 170 kusů zboží došlo pouze 165 kusů. Nákladní list obsahoval návrh, by zásilka byla přepočítána a převážena. Žalovaná dráha namítla proti tomu, že následkem mimořádných poměrů dopravních, najmě nedostatku pracovních sil, přeplnění nádraží, pokud se týče návalu nákladů, nebylo vůbec lze předsevzíti odpočítání a odvážení. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl, uznav sice, že námitka dráhy, proč odpočítání a odvážení zásilky nebylo provedeno, jest dostatečnou omluvou ve smyslu § 58, odstavec třetí, žel. dopr. ř., uloživ však žalobci důkaz o tom, že dráze bylo odevzdáno 170 koží, měl na základě provedených důkazů za to, že žalobce prokázal, že úbytek nastal za dopravy. Odvolací soud žalobu zamítl, ježto, oceniv znovu průvody, nepokládal tvrzení žalobcovo prokázaným.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Uplatňovaný důvod dovolací čís. 4 § 503 c. ř. s. spatřuje žalující firma v tom, že dle názoru odvolacího soudu žalobkyni náleží provésti důkaz toho, že k dopravě odevzdala 170 kusů koží, v nákladním listu uvedených. Žalobkyně domáhá se, jako odesílatelka, žalobou na žalovaném, jako dopravovateli zboží, náhrady škody za ztracený náklad. V železničním dopravním řádě není výslovně rozřešena otázka, které ze stran, nákladní smlouvu uzavřevších, jest dokázati ztrátu nákladu. Nutno proto otázku tuto zodpověděti dle zásad a předpisů právních občanského práva. Dle předpisů těchto není o tom pochybnosti, že ten, kdo žádá náhradu škody, musí dokázati okolnosti, nárok jeho opodstatňující, tedy v tomto případě, že škoda vznikla, že výše škody činí zažalovaný peníz, že tedy vzhledem ke skutkovému stavu rozepře k dopravě odevzdáno bylo 170 kusů koží. V tom směru žalobkyní předložený nákladní list nemůže podati důkazu, neboť dle § 57 žel. dopr. ř, ručí odesílatel zboží dráze za pravost a úplnost údajů v nákladním listě a jest zodpověděn za následky nesprávného a neúplného vyplnění nákladního listu. Z toho a z právní povahy nákladního listu, jako listiny soukromé, sloužící k důkazu o obsahu smlouvy nákladní (§ 294 c. ř. s.), plyne, že jest protidůkaz o pravdivosti údajů, v nákladním listě obsažených vždy přípustným, že však i v případě, neuzná-li druhá smluvní strana — dráha — obsah nákladního listu, jest na odesílateli, by dokázal, že obsah nákladního listu pravdě odpovídá. Udání nákladního listu nelze ani s hlediska § 61 čís. 4 žel. dopr, ř. pokládati za správná, neboť, jak z obsahu spisů na jevo vychází, jednalo se zde
o zboží, které odesílatel sám naložil, dráha pak dle zjištění nižších soudů náklad ani nevážila, ani nepočítala, tudíž výsledek toho v nákladním listě potvrditi nemohla. Také o fikci, že údaje nákladního listu jsou správnými, ve smyslu; § 58, čís. 3 žel. dopr. ř. se zde jednati nemůže, poněvadž dráha na základě citovaného ustanovení odvážení a přepočítání nákladu důvodně odepřela, jak již soudové nižší správně vytkli. Následkem toho z okolností, že dráha zboží nepřepočítala a nevážila, nemůže býti činěn závěr, že tím dráha uznala správnost váhy, jak ji udal odesílatel v nákladním listě (§ 863 obč. zák.). Mimo to padá na váhu okolnost, že dle žaloby šlo při zásilce o kůže různé ceny, že tedy škodu nelze určití jedině na podkladě celkové váhy nákladu, že jest k tomu dlužno zjiistiti, které určité kůže, co do váhy a druhu, k dopravě odevzdány byly a příjemce nedošly. V nákladním listě byla udána stranou jen celková váha nákladu. I kdyby tedy výše váhy odpovídala pravdě, nebyl by tím zjednán veškerý základ, potřebný k určení škody. Za následky této neúplnosti nákladního listu ručí dle § 57, žel. dopr. ř. odesílatel. Odvolací soud
zjistil, že strana žalující škody co do množství ztraceného nákladů a co do požadované výše neprokázala. Žaloba není tudíž odůvodněna.

Citace:

č. 469. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 222-223.