NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 10628.

Pro aktivní oprávnění k žalobě jest bez významu, že žalobce nepřihlásil pohledávku k soupisu neknihovních pohledávek.
Pokud nebyl pozůstalostní věřitel povinen vyčkati s podáním žaloby podle čl. XLII uv. zák. k c. ř. s., až bude sepsána inventura a skončena pozůstalost.
I na tom, kdo má prý vědomost o zamlčení neb o zatajení jmění (dluhů), lze se domáhati, by, předlože po případě seznam jmění nebo dluhů, udal, co mu o tomto jmění neb o dluzích neb o zamlčení nebo zatajení jmění jest známo, a by vykonal přísahu, že jeho údaje jsou správné a úplné.
(Rozh. ze dne 17. března 1931, Rv I 107/30).
Žalobce, tvrdě, že byl věřitelem zůstavitelovým, domáhal se na vdově po žalovaném, by byla uznána povinnou udati, co jest jí známo o jmění při úmrtí jejího manžela, zejména o hotovosti, nábytku, špercích a cennostech a o zamlčení a zatajení tohoto jmění a předložiti seznam tohoto jmění a vykonati přísahu, že její údaje jsou správné a úplné. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud vyhověl odvolání žalované potud, že zamítl žalobu, pokud se domáhala toho, by žalovaná byla uznána povinnou předložiti seznam jmění v době úmrtí zůstavitele. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalované, k dovolání žalobce obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání žalované opírá se o dovolací důvody § 503 čís. 2 a 4 c. ř. s., než neprávem. Žalovaná upírá žalobci především aktivní oprávnění k žalobě podle článku XLII uv. zák. k c. ř. s., ježto prý žalobce nemá soukromoprávní zájem na vyšetření majetku a dluhů, jak předpokládá toto ustanovení zákona, a to proto, že žalobce nepřihlásil ani do dne žaloby, jak sám připustil, svou pohledávku k soupisu, jak stanoví § 5 zákona ze dne 25. února 1919 čís. 84 sb. z. a n., takže pohledávka jeho propadla ve prospěch státu. Leč názor žalované je mylný. K jeho vyvrácení stačí poukázati dovolatelku na rozhodnutí čís. 644 sb. n. s., v němž nejvyšší soud zevrubně vyložil, že tím, že pohledávka nebyla přihlášena k soupisu, nepřestává bytí pohledávkou věřitele, jenže jest závislou na výmince, že stát neuplatní svá práva z nepřihlášení. Vzhledem k této zásadě, od níž nejvyšší soud nemá příčinu se uchýliti, a vzhledem k tomu, že nebylo dovoláním napadeno skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalobce měl za zůstavitelem pohledávku, postrádá oprávnění i výtka žalované, že se žalobci nedostává, aktivního oprávnění a že nemá soukromoprávní zájem na žalobě, ana se výtka opírá, jak již řečeno, o zřejmě nesprávný výklad předpisu § 5 zákona ze dne 25. února 1919, čís. 84 sb. z. a n. Neobstojí ani výtka, že odvolací soud posoudil věc nesprávně s hlediska právního, nezamítnuv žalobu jako předčasnou. Jde o to, zda byl žalobce, pozůstalostní věřitel, jemuž jako takovému byl přiznán v souzeném případě soukromoprávní zájem na podání žaloby, o niž jde, povinen vyčkati s jejím podáním, až bude sepsána inventura a skončena pozůstalost. Je-li však zjištěno, že žalovaná měla domnělou vědomost o zamlčení neb zatajení pozůstalostního jmění a že při úmrtním zápisu výslovně udala, že tu není pozůstalostního jmění, a že ospravedlňovala podle protokolu toto udání při úmrtním zápisu tím, že má za pozůstalostí pohledávku 1600 Kč na pohřebních výlohách a na útratách lékařského ošetřování, která není kryta cenou svršků, jež zůstaly po zůstaviteli, nepochybil odvolací soud, zodpověděv otázku záporně. Neboť za tohoto stavu věci bylo zřejmé, že žalobce nemohl v pozůstalostním majetku dosud přiznaném najíti úhradu a že by proto jeho žaloba byla bezvýsledná, najmě ana žalovaná netvrdí ani v dovolání, že jest tu jiné jmění pozůstalostní, než bylo dosud přiznáno. Vzhledem k tomu nemohl žalobce ani míti důvěru k žalované, že při zřízení inventury bez přísahy uvede správně a plně jmění náležející do pozůstalosti (srov. rozh. čís. 8069 sb. n. s.). Nemá proto výtka, že jest žaloba předčasná, opory ani v zákoně ani ve stavu věci.
Odůvodněno jest však dovolání žalobcovo, opřené o dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. Ustanovení článku XLII uv. zák. k c. ř. s., pokud jde o obsah vyjevení toho, co k vyjevení povinný udati a přísahou stvrditi jest povinen, rozuměti jest tak, že i ten, kdo podle předpisu práva občanského povinen jest udati jmění, i ten, kdo o zamlčení neb o zatajení jmění má prý vědomost jest povinen, by předložil po případě seznam jmění neb dluhů, udal, co mu o tomto jmění nebo dluzích neb o zamlčení neb o zatajení jmění je známo, a vykonal přísahu, že jeho údaje jsou správné a úplné. Uložil tudíž zákon povinnost k případnému předložení seznamu nejen tomu, kdo jest podle předpisů občanského práva povinen udati jmění, nýbrž i tomu, o kom se lze domnívati, že o zamlčení nebo zatajení jmění má prý vědomost. Opakem této povinnosti jest právo toho, kdo jest oprávněn k žalobě. Jest proto žalobce, který podal na žalovanou žalobu o vyjevovací přísahu, oprávněn požadovati seznam jmění a dluhů, žaluje ji proto, že prý má vědomost o zamlčení nebo zatajení jmění. Opačný názor odvolacího soudu neshoduje se tudíž, jak správně vytýká dovolání, s duchem zákona. Bylo proto k žalobcovu dovolání uznati právem, jak se stalo, nehledíc ani k tomu, že žalovaná ani zvlášť nevytýkala, že se žalobní žádání po té stránce neshoduje se zákonem.

Citace:

Čís. 10443. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 54-58.