Čís. 858.


Věcí nalezenou pokud se týče ztracenou (§ 201 lit. c) tr. zák.) jest věc, není-li místo, kde věc skutečně jest, majiteli známo nebo není-li mu přístupno. Zatajení nálezu či krádež?
(Rozh. ze dne 22. května 1922, Kr II 909/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 11. listopadu 1921, jímž byly stěžovatelky uznány vinnými zločinem krádeže dle §§ 171, 173 a 174 II a) tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodu:
Nelze přisvědčití náhledu stížnosti, že za daného stavu věci mohlo by se nanejvýše mluvit i o zatajení nálezu. Věcí nalezenou, s majitelova hlediska věcí ztracenou, je věc, není-li místo, kdte věc skutečně jest, majiteli známo nebo není-li mu přístupno. Po této stránce zjišťuje však nalézací soud, že majitelka tašky, o kterou jde, zpozorovavší v bezprostřední blízkostí čekárny, ve které tašku ještě měla, totiž při nastoupení do tramwaye, a bezprostředně po opuštění čekárny, že tašky již nemá, byla si jista, že ztratila peníze (s taškou) v čekárně a že hned tam hledala tašku s penězi. Soud zjišťuje nad to, že i obžalované věděly, byť snad ne přesně, která určitá osoba je majitelkou tašky, tož přece, že jim majitelku hledali jest mezi nepatrným počtem osob, které ten čas dlely v čekárně. Nejde tedy v tomto případě o zatajení věci nalezené, nýbrž o odejmutí věci z držená osoby, jíž upadla. Nehledě ani k tomu, že odpovědnosti obžalovaných co do zatajení nálezu nebyla by na závadu okolnost, že 24hodinná lhůta к ohlášení nálezu do zadržení obžalovaných celníkem neuplynula, když nalézací soud dospěl ku přesvědčení a zjistil, že obžalované hned se rozhodly, tašku s penězi sobě ponechati, tedy ukrýti a sobě přivlastniti.
Citace:
č. 858. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 305-305.