John Dickinson: The law behind law. Reprinted from the Columbia Law Review. 1029. 8, str. 206. — Dickinsonova kniha je dokladem, že lze užít normativní teorii i při poznávání právních systémů anglosaských, vyvraceje tedy opačné tvrzení, opakované zejména právními sociology (i našimi). Dickinson se přímo dovolává Kelsena; zná bohužel jen jeho starší díla a proto není po té stránce v jeho studii všecko domyšleno. Rozeznává sice politiku a sociologii od dogmatického výkladu práva, není zde však vždy důsledný v normativním myšlení, tak na př. přičítá důležitost účinkům právního pravidla ve světě vnějším, Účelem jeho studie není však hlásání normativní teorie, nýbrž kritika panujících teorií o anglosaském právu. Jak známo, nemají anglosaské právní řády mnoho psaných zákonů. Právní pravidla vytvářejí soudy, které dle obecného mínění aplikují určité nepsané právo; jejich pravidla jsou dle toho tedy odvozená z pravidel tohoto vyššího práva (Higher Law, proto název knihy: the law behind law). O povaze toho vyššího práva mají různé theorie přirozeně své rozličné názory. Nejčastěji se mluví o t. zv. common law, dále o přirozeném právu, o právu vytvořeném duchem národa (historicko-právní škola a v moderní úpravě škola sociologická). Autor Se nejvíce obrací proti rozšíření přírodovědecké školy, která pokládá právní zákony za identické s přirodovědecckými (na př. fysickými), pokládá soudce za lidi způsobilé svým právnickým studiem na rozdíl od nestudovaných laiků k tomu, aby je odkrývali, a pak aplikovali Autor praví velice správně (str. 308), že přijmeme-li tento názor, musíme důsledně užívat kausální způsob pozorování pro celou právní vědu. brát zřetel nejen na strukturu společnosti, ale také na psychický, ba i fysiologický stav soudců a dojít konečně k determinismu, který činí právní vědu zbytečnou a neužitečnou. Autor tvrdí, že soudce neaplikuje právo, nýbrž je tvoří, že důvody k vynesení určitého rozsudku jsou politické (v nejširším smyslu, tedy na př. hospodářské, politicko-ethické atd.), ač chce vzbudit zdání opaku. Potíže autoru jen činí, že soudce často netvoří právo, nýbrž se řídí (ovšem docela , svobodně) soudním rozhodnutím již dříve v podobné, věcí učiněným a že určitých mezí nepřekročuje. D. si neuvědomuje, že i při aplikaci práva soudce vytváří vždy novou normu, která, jelikož je nová, je do jisté míry praetus legem, tedy v určitém smyslu tvoří vždy nové právo, které se však pohybuje v rámci normy vyšší, kterýžto rámec je jen v anglosaském právním řádu nesmírně široký. Studie Dickirsonova, jak patrno, je jistě v americké právní filosofii, která málo přeje abstraktní spekulaci, zjevem neobvyklým. Dr.Čakrt