NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Čís. 4503.

Poměr číšníka na účet není poměrem služebním, třebas byl povinen odváděti majiteli živnosti určitou část hrubého zisku z prodaných nápojů. Jde tu o podpacht hostinské živnosti. Bylo-li umluveno rozvázání smlouvy výpovědí, nelze v tom, že majitel živnosti žádal po uplynutí výpovědní lhůty číšníka, by zůstal ještě několik dní v živnosti, spatřovati obnovení smlouvy na neurčitou dobu.
(Rozh. ze dne 29. prosince 1924, Rv II 833/24).
Žalobkyně byla zaměstnána u žalovaného jako číšnice na účet. Výpověď byla ujednána třicetidenní k 1. nebo 15. toho kterého měsíce. Dne 15. ledna 1924 dostala žalobkyně od žalovaného výpověď ku dni 15. února 1924. Tvrdíc, že žalovaný s ní dne 15. února 1924 obnovil služební smlouvu, domáhala se na něm náhrady škody 4500 Kč, ježto ji vykázal dne 28. února 1924 bez další výpovědi. Škodu čítala žalobkyně za nedodrženou výpovědní lhůtu 30 dnů, tvrdíc, že denně činil její čistý výtěžek 150 Kč. Oba nižší soudy žaloby zamítly, odvolací soud mimo jiné z těchto důvodů: Dle obsahu žaloby, který nebyl popřen, neměla žalobkyně pevného služného, nýbrž měla dle ujednání 3% z hrubého výtěžku při nápojích a mimo to prodávala ve vlastní režii kávu, čaj, pečivo, limonádu a víno v láhvích. Žalobkyně tvrdí, že její čistý denní výtěžek byl 150 Kč. Z toho plyne, že žalobkyně neměla povahy živnostenského pomocníka, takže se na tento spor nevztahují ustanovení §§ 1., 4. a 23. živnostenského zákona ze dne 27. listopadu 1896, čís. 218 ř. zák. Žalobkyni sluší považovati za živnostenského podnikatele, a byl tedy k projednávání a rozsouzení tohoto sporu příslušným řádný okresní soud a nikoli soud živnostenský. Žalovaný jako majitel kavárny a žalovaná jako živnostenská podnikatelka byli oprávněni vzájemný poměr a tedy také výpovědní lhůtu dle libosti upraviti a ustanoviti a nepřichází v úvahu ustanovení § 20 zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. o obchodních pomocnících, ježto žalující strana nebyla obchodním pomocníkem. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Odvolací soud správně vyslovil, že žalobkyně, jako číšnice na účet, vzhledem ku smlouvě se žalovaným, v žalobě vylíčené, nebyla zaměstnancem ani ve smyslu zákona živnostenského, ani zákona o obchodních pomocnících (§§ 1 a 14 zákona ze dne 16. ledna 1920, čís. 20 ř. zák.). Nebyla obchodní pomocnicí žalovaného, neboť pro poměr obchodního pomocníka není rozhodné důležitosti její pojmenování jako číšnice, nýbrž druh a způsob její činnosti. Nebyla-li táž, jak nesporno, osobou žalovanému podřízenou, nebyla-li služebním orgánem podniku, žalovanému patřícího, nebyl-li žalovaný ani oprávněn ani zavázán z obchodů, uzavřených jí s osobami třetími, tu, byť i byla povinna některé nápoje od žalovaného odebírati, nebyla obchodní pomocnicí, nýbrž byla samostatnou živnostnici, byť i odváděla žalovanému část hrubého zisku (3%) z prodaných nápojů. Byla ve skutečnosti podpachtýřkou hostinské živnosti, byť i koncese zněla na žalovaného, jehož zástupkyní byla (§ 19 a 55 řádu živn.). Žaloba o náhradu škody z předčasného zrušení poměru toho nepatřila tudíž před soud živnostenský dle § 41 zák. o obch. pomoc., nýbrž před pravidelný okresní soud. Jako taková byla oprávněna umluviti se žalovaným výpovědní lhůtu ke zrušení jejího poměru vůči žalovanému a nesporno jest, že umluvila jednoměsíční lhůtu výpovědní, která mohla býti dána vždy 1. a 15. den v měsíci. Nesporno též, že žalovaný dne 15. ledna 1924 dal žalobkyni výpověď ke stěhování ku dni 15. února 1924 a zjištěno jest nižšími soudy, že po jejím uplynutí s ní umluvil, že u něho ještě několik dní závod povede, pokud žalovaný si neopatří jiného číšníka na účet. Omluvou touto nezaložil se, jak míní žalobkyně, nový trvalý poměr mezi stranami na dobu neurčitou, jako byl poměr předešlý, nýbrž pouze poměr přechodný, provisorní, který mohl žalovaný kdykoli rozvázati, aniž bylo potřebí k tomu cíli nějaké výpovědi. Náhled dovolatelky o potřebě 6 měsíční lhůty výpovědní ke zrušení pachtu není tudíž odůvodněn. Když tedy žalovaný tento provisorní poměr zrušil, použil jen svého práva (§ 974 obč. zák.) a není povinen žalobkyni z toho důvodu k náhradě škody.

Citace:

č. 2404. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 372-374.