Čís. 14146.

Odpírati manželskému původu dítěte podle § 158 obč. zák. lze jen žalobou.
(Rozh. ze dne 7. února 1935, Rv I 2593/34.)
Prvý soud vyhověl žalobě na oduznání manželského původu dítěte podle § 158 obč. zák., odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Nezl. Květuše K-ová narodila se 29. dubna 1932 a byla zapsána v matrice narozených jako manželské dítko žalobce a jeho manželky. Žalobce se o jejím narození dověděl v červnu 1932, a podal dne 25. června 1932 u okresního soudu v K. D. žádost za udělení práva chudých a zřízení zástupce chudých pro spor o oduznání manželského původu jmenovaného dítka. Této žádosti bylo vyhověno, ale liknavostí soudní kanceláře se stalo, že k zřízení zástupce chudých došlo až po uplynutí 3měsíční lhůty § 158 obč. zák. Prvý soud žalobě vyhověl neprávem. Vycházel z názoru, že podáním žádosti za udělení práva chudých žalobce zároveň odpíral manželského původu děcka a že to stačí k zachování lhůty, v § 158 obč. zák. stanovené, poněvadž v tomto paragrafu není manželovi výslovně uloženo, aby odporoval manželskému původu žalobou. Názor prvého soudu je mylný. V § 158 obč. zák. se sice o žalobě přímo nemluví, ale přes to nemůže býti pochybnosti, že zákon právě a jenom žalobu měl na mysli. Plyne to z jeho ustanovení, že se odpírání musí státi tím, že manžel dokáže proti opatrovníku, který se má ustanoviti k obhájení manželského zrození, že není možno, aby dítě od něho bylo zplozeno. Již to, že zákon přikazuje, proti komu má manžel důkaz ten provésti, dokazuje, že má býti odpor uplatněn sporem, ve kterém se manželovi přiděluje postavení žalobce a opatrovníkovi žalovaného. Dále tomu neméně zřejmě svědčí, že zákon žádá na manželi důkaz, a to, jak jest na bíledni, důkaz přesný, který přece, ježto jde o spornou otázku skutkovou a právní, možno provésti jen sporem. Že to musí bytí důkaz striktní, vysvítá nejen ze slov zákona samého, ale též z úvahy, že běží o věc veliké důležitosti a že se oduznání manželského původu dotýká zájmů dítěte, tedy osoby, která je podle § 21 obč. zák. pod zvláštní ochranou zákona. Nelze tedy mysliti jinak, než že zákon požaduje důkaz ve formálním řízení průvodním, ve kterém musí býti vyčerpány veškeré po ruce jsoucí prostředky důkazní, aby nebyla ani nejmenší nejasnost v otázce, o které má býti rozhodováno. Poukaz na § 159 obč. zák. nestačí, a aequitou napadené rozhodnutí také nelze ospravedlniti. Kdyby k zachování lhůty podle § 158 obč. zák. stačilo pouhé vznesení odporu v řízení nesporném, mohlo by to vésti k tomu, že by manžel, když již odpor podal, klidně mohl vyčkávati a třebas teprve po letech začíti věc prováděti. Promlčení by se obávati nemusil, ježto jde o právo osobní a to podle §§ 1478, 1481 obč. zák. promlčení nepodléhá. Mohly by tak nastali průtahy, takže by se vyřízení věci velmi oddálilo, což by však bylo proti jasnému úmyslu zákonodárcovu. Ten si přeje, aby se věc rozhodla co nejdříve, neboť je to nutno především v zájmu dítka, a pak by se prodléváním také provedení důkazu mohlo ztížiti ne-li docela zmařiti, a proto dává manželovi lhůtu poměrně krátkou a stihá její nezachování ztrátou manželova nároku. Konečně jest nepochybné, že by manžel, i kdyby byl přípustný pouhý odpor v řízení nesporném, musil odpor ten uplatniti naprosto určitým prohlášením, které však není možno shledávati v tom, že manžel žádá za udělení práva chudých pro spor, který zamýšlí zahájiti o oduznání manželského původu a to již proto, že ke sporu tomu ani dojiti nemusí. Z uvedeného plyne tedy, že podáním žádosti za udělení práva chudých dne 25. června 1932 žalobce podmínce § 158 obč. zák. zadost neučinil a že jeho žaloba, došlá teprve 28. srpna 1933, tedy dávno po zákonné lhůtě, je opožděná. Žalobcův nárok tím zanikl a z jaké příčiny se to stalo, jest vedlejší, poněvadž lhůta, o kterou zde běží, jest propadnou lhůtou hmotného práva.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací soud schvaluje právní názor odvolacího soudu, že odpírati manželskému původu dítěte podle § 158 obč. zák. lze jen žalobou, a odkazuje k příslušným důvodům napadeného rozsudku. Stejný právní názor jest sdílen i písemnictvím (srov. Klang: Komentár I. str. 890, Ehrenzweig: System, VI. vydání, svazek II/2 str. 182, Krasnopolski: Familienrecht str. 223, Mayr: Lehrbuch II. sv. str. 91, Tilsch: Einfluss der Civilprozessgesetze auf das materielle Recht str. 53, Sedláček: Rodinné právo str. 117 a Krčmář: Právo rodinné str. 61). Názor, zastávaný v rozhodnutí býv. nejv. soudního dvoru ve Vídni ze dne 5. října 1864 čís. 5804 (Gl. U. čís. 1981), že lze odporovati manželskému původu dítěte námitkou (Einrede), byl opuštěn již v rozhodnutí téhož soudu ze dne 7. října 1870 čís. 8059 (Gl. U. čís. 3895).

Citace:

č. 14146. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 126-127.