NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 1955.,

Ku žalobě dle § 125 nesp. říz. se nevyžaduje, by zvláště byly zjišťovány podmínky § 228 c. ř. s., třebas strany samy se dohodly o rozdělení rolí procesních. Dohoda taková může se státi i činem konkludentním.
(Rozh. ze dne 31. října 1922, Rv I 578/22.)
Pozůstalostní soud poukázal na pořad práva dědičku se závěti, jejíž pravost a platnost byla dědicem ze zákona popřena, rekursní soud usnesení potvrdil, dovolací soud však přiřkl roli žalobce dědici ze zákona. Po lhůtě, určené k podání žaloby, vznesla žalobu dědička ze závěti, domáhajíc se uznání pravosti a platnosti závěti. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl, odvolací soud ji pro tentokráte zamítl. Důvody : Žaloba na uznání platnosti a pravosti poslední vůle jest žalobou určovací a jest tedy jejím předpokladem, že žalující má právní zájem na brzkém zjištění toho. oč žaluje (§ 228 c. ř. s.). Dědic, jemuž byla úloha žalobní přidělena, má již tím svůj zájem prokázán a není tedy to třeba zkoumati. Jinak však musí soud z moci úřední toho dbáti, zda žaloba jest přípustnou, neboť ustanovení § 228 c. ř. s. jsou rázu veřejného, aby žaloby omezeny byly na případy opravdu nutné a nemohly býti zneužívány. Jakmile však byl žalovaný odkázán, aby podal žalobu na neplatnost posledního pořízení, má to ten účinek, že, nepodá-li žalobu v čas, pozůstalost projedná se se stranou, druhou na základě závěti, pomíjí tedy pro ni zájem na tom, aby pravost a platnost poslední vůle byla co nejdříve zjištěna, ježto se neví, zda žalovaný na svém stanovisku oproti poslední vůli dále trvá a trvati bude. Ježto by však později znovu mohl dle § 823 obč. zák. své nároky uplatňovati a tedy otázka mohla by se pro žalobkyni státi zase akutní, byla žaloba zamítnuta jen pro tentokráte. Tím však pozbývá žaloba určovací svého účelu a odůvodnění a jest dle § 228 c. ř. s. nepřípustnou, takže měla býti zamítnuta.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Nároky dědické jsou práva soukromá, i nemůže proto býti pochybnosti, že v případě § 125 nesp. říz., t. j. v případě odporujících si přihlášek dědických strany se i v příčině rozdělení úloh procesních mezi sebou dohodnouti mohou, načež pak rozhodnutí soudu o této otázce odpadne a soud omezí se pouze na to, určiti pro podání žaloby lhůtu. Tato dohoda může se ovšem státi i mlčky, konkludentními činy (§ 863 obč. zák.) a už proto by se nedal hájiti náhled odvolacího soudu, jenž žalobu zamítl pro tentokrát proto, že prý žalobkyně nemá právního zájmu na určení dědického práva (§ 228 c. ř. s.), jakmile rozhodnutím nejvyššího soudu přidělena byla role žalobce, dříve jí přikázaná, nyní žalovanému, a žalovaný žaloby nepodal. Neboť, jde-li o žalobu ve smyslu § 125 n. n. nesp. říz., tedy otázku zájmu na vyřešení věci vůbec netřeba zkoumati. protože už zákon sám, t. j. právě § 125 n. n. nesp. říz. strany na žalobu určovací, jakou ovšem žaloba o dědické právo dle své povahy jest, odkazuje. Ale i v případě dohody o rozdělení úloh procesních zůstává žaloba žalobou dle § 125 n. n. nesp. říz. a netřeba tedy ani pak otázku zájmu na určení dědického práva rozbírati. Zde však se taková dohoda mezi stranami stala mlčky, když žalobkyně, původně prvým soudem k úloze žalující strany přidržená, žalobu skutečně podala, pak ale toho pořadem rekursu docílila, že v třetí stolici úloha ta přisouzena byla naopak žalovanému, tento však žaloby nepodal, nýbrž obě strany, on i žalobkyně. pokračovaly i potom ve sporu zahájeném na tuto žalobu, čímž zřetelné na jevo daly, že spornou otázku dědického práva chtějí rozřešiti v tomto sporu, že tedy žalobkyně přejímá a podržeti chce převzatou již úlohu žalobkyně a žalovaný úlohu žalovaného — proto právě ona žalobu nevzala zpět, jak by při názoru odvolacího soudu byla musila, a žalovaný se své strany žaloby nepodal. Rozhodnutí nejvyššího soudu o rozdělení procesních rolí jim v tom nikterak brániti nemohlo, neboť, je-li věc dána do disposice stran, mohou se o ní dohodnouti jak před rozhodnutím soudním, tak po něm, zrovna tak jako pravoplatný rozsudek stranám nebrání, by poměr svůj neupravily jinak, než jak rozsudek ten učinil. A vskutku také bylo to nejmoudřejší, co strany v tomto případě učiniti mohly, jestiť to přece docela stejné, žaluje-li jedna strana na uznání pravosti a platnosti závěti nebo odpůrce na uznání nepravosti neb neplatnosti její, vždy tytéž otázky přijdou na přetřes а k dokazování a rozhodnutí. Či měla žalobkyně žalobu vzíti zpět a žalovaný vystoupiti se žalobou se své strany? Ač formálně byli by tak učiniti mohli, nemělo by to přece žádného smyslu, a odporovalo by rozhodně zásadě procesní hospodárnosti, pustiti se do přetřásání téže věci týmž způsobem znova, jenže — v jiných spisech. Ale věc se má ještě jinak. Zájem na určení dle § 228 c. ř. s. dlužno posuzovati podle doby podání žaloby. A tu právem dovolání podrobně dovozuje, že, když žalobkyni prvým soudcem přidělena úloha žalující strany, musila žalobu podati, když lhůtu rekursní proti přidělení tomu zmeškala a nevěděla, zda-li jí navrácení v předešlý stav povoleno bude, což se stalo teprve usnesením ze dne 2. dubna 1921, tedy dlouho po projití lhůty k žalobě, která dle výslovného výroku prvého soudce začala běžeti od doručení jeho rozhodnutí, ač správně mělo státi od právoplatnosti jeho. A konečně nelze přehlížeti. že dědic vždy má zájem na určení svého dědického práva, když jiný nápadník je popírá, a tak i zde: či měla žalobkyně, když žalovaný žalobu nepodal, i ona od své žaloby upustiti. projednání pozůstalosti. s útratami spojené, provésti, dědické poplatky zaplatiti, ale při tom pořád nechati nad sebou viseti Damoklův meč žaloby odpůrcovy o vydání dědictví dle § 823 obč. zák., kterou on i v dovolací odpovědi ještě se utěšuje? Nikoli, když oba chtějí totéž, co však jen jednomu z nich může náležeti, jest nejlépe, když se věc rozhodne mezi nimi hned, dřív, než projednání pozůstalosti se provede. Proto právě zákon (§ 125 n. n.) odkazuje sporné nároky dědické na pořad žaloby určovací bezpodmínečně t. j. aniž by vyžadoval příkazu, že jest zájem na jich určení. protože zájem ten pokládá za daný v každém případě a rozřešení sporu za podmínku projednání pozůstalosti. Neprávem tedy zamítl odvolací soud žalobu pro tentokrát. Ale poněvadž následkem tohoto svého právního názoru neučinil potřebných skutkových zjištění k rozhodnutí nutných, dlužno jeho rozsudek zrušiti, a ježto zjištění těch, zejména co se týče pravosti posledního pořízení, psal-li a podepsal-li je zůstavitel, neučinil již ani prvý soudce, maje neprávem za to, že když žalovaný pravost nepopřel v pozůstalostním řízení, je s touto námitkou vyloučen i pro spor — musel býti zrušen hned i rozsudek prvého soudce (§ 510 c. ř. s.), k čemuž doložiti dlužno, že dovolání ku konci podpůrně i neúplnost řízení v tomto směru uplatňuje.

Citace:

č. 1955. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 968-971.