Čís. 14078.

Stačí, že propouštěcí dopis byl odeslán na adresu, kterou zaměstnanec zaměstnavateli sám udal, dokud nebyla ohlášena změna, měl-li podle pracovního řádu zaměstnanec oznámiti zaměstnavateli, proč nepřichází do práce.
Zaměstnanec nemá nárok na dovolenou (na náhradu za neposkynutou dovolenou), byl-li služební poměr předčasně zrušen jeho propuštěním z důležitého důvodu v jeho osobě.
Jde o smluvní pokutu, má-li celý podíl na zisku zaměstnanci dosud nevyplacený propadnouti ve prospěch podpůrného fondu zaměstnanců, dopustil-li se zaměstnanec nepoctivosti proti zaměstnavateli opravňující tohoto, by ho okamžitě propustil. Omluva tohoto znění nepříčí se dobrým mravům.
(Rozh. ze dne 4. ledna 1935, Rv II 347/34.)
Žalobce byl dne 11. června 1932 zatčen pro podezření z trestního činu proti žalované firmě, pro který byl též skutečně krajským soudem v Uh. H. odsouzen. Poněvadž se do práce u žalované firmy po 3 dny nedostavil a neoznámil, kde jest a proč práci nenastupuje, byl žalovanou firmou dopisem ze dne 15. června 1932, zaslaným na adresu jím posledně udanou z práce propuštěn. Dopis doporučeně zaslaný byl firmě vrácen pro nedoručitelnost. Žalobou, o niž tu jde, domáhá se žalobce na žalované firmě odměny za účast na zisku 4260 Kč, novoročného 662 Kč, nedoplatků mzdy 170, zaplacení dovolené 350 Kč, zaplacení práce přes čas 2500 Kč a za jednoměsíční výpovědní lhůtu 1400 Kč. Nižší soudy zamítly žalobou uplatňované nároky, odvolací soud, pokud jde o zažalovanou náhradu za práci přes čas, z těchto důvodů: Odvolací soud stejně jako procesní soud zjišťují svědkem A. P., že odvolatel u žalované pracoval přes čas, někdy až do 10. hodiny večerní, obyčejně do 8. hodiny večerní, ačkoliv pracovni doba končila se o 5. hodině odpoledni, že pracoval tedy denně nejméně 3 hodiny přes čas a to po celou dobu od podzimu 1929 do srpna 1931, že za tuto práci nic nedostal a že tato práce byla mu nařizována vedoucím. Procesní soud dále zjistil svědkem V. H., že žalobce přijímal mzdu bez výhrad s tím, že jiných nároků nemá, a výplatní listiny podepisoval. Nemohl tedy soud prvé stolice přiznati tento obnos žalobci, když podle smlouvy ze dne 31. března 1932 nedomáhal se domnělých svých nároků za práci přes čas při jednotlivých výplatách a když podle fixního paušálu platu týdenního pobíral také zvláštní odměny, ve kterých byly zahrnuty i odměny za práci přes čas, takže dostal vše zaplaceno, i za tyto práce, i za výkony, které snad mimo pracovní dobu konal. Nemůže tedy nyní odvolatel požadovati odměnu za práci přes čas zejména proto, když při každé týdenní výplatě a příjmu mzdy podepisoval prohlášení, že v obnosu, který přijímá, jest zahrnuta i odměna za případné práce přes čas a že nemá žádných nároků vůči žalované z toho důvodu.
Nejvyšší soud k dovolání žalobcovu potvrdil rozsudek odvolacího soudu, pokud jde o nárok na náhradu za měsíční výpovědní lhůtu 1400 Kč, a náhradu za dovolenou 350 Kč, jinak dovolání vyhověl, zrušil napadený rozsudek a odvolacímu soudu uložil nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
V dovolání jde o tyto nároky žalobcovy: a) plat za měsíční výpovědní lhůtu 1400 Kč, b) zaplacení dovolené 350 Kč, c) odměnu za práce přes čas 2500 Kč, d) podíl na zisku 4260 Kč. Ad a). Podle zjištění nižšších soudů propustila žalovaná firma dovolatele doporučeným dopisem na jeho poslední adresu odeslaným dne 15. června 1932, který přišel nedoručený zpět. Dále bylo zjištěno, že žalobce se dopustil trestního činu na žalované firmě a je tedy opodstatněn právní závěr odvolacího soudu, že firma žalobce důvodně propustila (§ 27 čís. 1 zák. o obchodních pomocnících). Dovolatel proti tomu ani nebrojí, nýbrž jen dovozuje, že žalovaná firma mu neprojevila vůli služební poměr ihned zrušiti, an její dopis ho nedošel a že firma nic jiného nepodnikla, by o zrušení poměru byl vyrozuměn. Pracovní poměr se arciť nezrušuje sám sebou (automaticky), jakmile jest tu důležitý důvod pro zrušení; jest třeba, by strana zřetelně vůči druhé straně projevila, že pracovní poměr zrušuje. Než v tomto případě stačilo, že propouštěcí dopis byl odeslán na adresu, kterou žalobce žalované straně sám udal, dokud nebyla ohlášena změna. Neboť podle pracovního řádu měl žalobce oznámiti firmě, proč nepřichází do práce, z kteréhož oznámení by byla mohla seznati, co se s ním stalo. Podle zjištění nižších soudů však žalobce této povinnosti nedostál, ač do práce nepřišel. Jde tedy na vrub žalobcův, když mu nebyl doručen propouštěcí dopis odeslaný na jeho poslední adresu, jak ji sám firmě oznámil. Nesejde ani na tom, že žalobce byl zatčen, ježto mu tím nebylo znemožněno, by zaměstnavatelku uvědomil o svém pobytu. Žalobci nepřísluší tudíž nárok na plat za smluvenou měsíční dobu výpovědní. Ad b). Je-li služební poměr žalobcův posouditi podle zákona ze dne 16. ledna 1919 ř. z. č. 20, nevztahuje se ovšem naň zákon ze dne 3. idubna 1925 č. 67 sb. z. a n. (§ 5 cit. zák.). Nebylo lze tudíž přihlížeti k ustanovení § 11 zák. č, 67/1925 sb. z. a n., nýbrž bylo použiti § 17 zák. o obchod. pomocnících. Nepřísluší-li však podle posledního odstavce § 14 cit. zák. zaměstnanci nárok na dovolenou, když vypověděl sám služební poměr, jest opodstatněn i právní názor, že zaměstnanec nemá nároku na dovolenou, případně na náhradu za neposkytnutou dovolenou ani tenkráte, když byl služební poměr předčasně zrušen jeho propuštěním z důležitého důvodu v jeho osobě tkvícího. (Srov. komentář Mayer-Grünberg, k zák. o obchod. pomoc. str. 218.) O náhradě za neposkytnutou dovolenou mohlo by býti řeči jen za podmínek § 29 zákona č. 20/1910 ř. z., avšak předpokladů tohoto ustanovení tu není, ježto žalobce, — jak dolíčeno pod a) — byl proputšěn důvodně. Ad c) Nelze schváliti právní závěry odvolacího soudu. Nižší soudy nezjistily, šlo-li o práce příslušným úřadem (§ 6 zák. č. 91/1918 sb. z. a n.) povolené či nedovolené. Toto zjištění má -rozhodující význam pro posouzení sporu, neboť nebyly-li práce přes čas úřadem povoleny, byla o takových zakázaných pracích každá úmluva neplatná a nicotná, tudíž i dohoda o jejich paušalování (§ 879 obč. zák.). V takovém případě může však zaměstnanec se domáhati náhrady za konané práce přes čas z důvodu obohacení zaměstnavatelova a vlastního poškození, dokáže-li, že vykonal pro zaměstnavatele práce mimo pracovní hodiny — přes čas — a že se mu za ně nedostalo náležité odměny (čís. 13131, 12158 sb. n. s.). Že za trvání pracovního poměru nelze se vzdáti nároku na odměnu za práci přes čas, dovodil nejvyšší soud v rozhodnutích čís. 6953, 6983, 6814 sb. n. s., k nimž se odkazuje. Věc není tedy v tomto směru zralá k rozhodnutí (§ 510 c. ř. s. a § 35 zák. čís. 131/1931). Bude na odvolacím soudu, aby, nešlo-li o práce příslušným úřadem povolené, přesně zjistil, kolik hodin přes čas žalobce konal, a by hledě k námitce žalované strany dále zjistil, zda šlo o práce, jež žalobci nařídil zaměstnavatel anebo jeho orgán, jejž on buď k tomu zvláště zmocnil anebo pověřil správou závodu (oddělení závodu) tak, že ve správě bylo zahrnuto i oprávnění naříditi práci přes čas (čís. 6983 sb. n. s.) a dále, kolik se dostalo žalobci odměny za všechny služební úkony, by mohlo býti posuzováno, zda byl i za práce přes čas náležitě odměněn platem úhrnkovým, takže zaměstnavatel nebyl na jeho úkor obohacen. Ad d) Nižší soudy zjistily, že žalobce měl na svém kontě částku 4260 Kč jako účast na zisku a odměně a že podle bodu 8 služební smlouvy ze dne 21. března 1932 propadá tento celý vklad ve prospěch podpůrného fondu zaměstnanců žalované firmy, dopustí-li se zaměstnanec nepoctivosti vůči žalované firmě opravňující tuto, by ho okamžitě propustila. Neprávem má odvolací soud za to, že tu nejde o konvenční pokutu. Dopouští-li se zaměstnanec nepoctivosti tvořící důležitý důvod k okamžitému zrušení služebního poměru (§ 27 zák. o obchod. pomocnících), jde zřejmě o porušení smlouvy s jeho strany, t. j. porušení smluvní povinnosti věrnosti ve službě a ztráta části platu za vykonané práce, jakým je i podíl na zisku, je smluvně ujednaný následek tohoto porušení a zaměstnancem zaviněného propuštění ze služby. Zároveň je toto propadnutí podílu na zisku měřítkem pro to, jak si cení zaměstnavatel náležité plnění smlouvy druhou stranou a jakou škodu předpokládá nebo jaké se aspoň obává z nesplnění. To jsou však znaky pojmu konvenční pokuty podle § 1336 obč. zák. Nesejde na tom, že propadlá částka nemá připadnouti zaměstnavateli přímo, nýbrž ve prospěch určitého fondu jím zřízeného, ježto se to nepříčí § 1336 obč. zák., a pokuta jest dostatečně určena, umluveno-li, že celý podíl na zisku zaměstnanci dosud nevyplacený má propadnouti. Podobná ustanovení mohou obsahovati pracovní řády podle § 88 a) živn. řádu (zák. ze dne 8. března 1885 ř. z. čís. 22) a příslušné částky jsou tam výslovně označeny jako konvenční pokuty (§ 88 g, 90 živn. ř.). Není důvodu, proč by se v souzené věci neměla umluvené újmě přiznati povaha konvenční pokuty. Nelze však schváliti názor dovolatelův, že by takové ujednání se příčilo dobrým mravům, neboť jde o plat a zákonem (§ 6) byla přiznána při platu smluvní volnost zúčastněných osob. Odvolací soud, vycházeje z mylného právního nazírání na věc, nezabýval se námitkou žalobcovou, že konvenční pokuta je přílišnou. Řízení není tedy zralé k rozhodnutí (§ 510 c. ř. s. a § 35 zák. čís. 131/1931), ježto odvolací soud neprohrál se stranami potřebný skutkový podklad pro řešení této otázky, aby mohlo býti posouzeno, zda tu jsou předpoklady pro zmírnění smluvní pokuty (§ 38 zák. o obch. pom.).

Citace:

č. 14078. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 38-41.