NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 2386.

Pokud obchod kompensačním uhlím (výměnou za látky) odporuje vydaným nařízením, jest nicotným. Nicotnost vztahuje se i na zmocňovací smlouvu, čelící k opatření kompensačního uhlí. Příslušná omezující nařízení ministerstva veřejných prací mají moc zákona a nelze se jich neznalostí omlouvati.
(Rozh. ze dne 14. března 1923, Rv I 819/22.)
V lednu 1921 zmocnila žalovaná textilní firma, trpící nedostatkem
uhlí, žalobce, by jí opatřil kompensační uhlí za látky. Kompensační obchod spočíval v tom, že osazenstvo dolu uhlí, vytěžené v neděli, vyměnilo s podniky, uhlí potřebujícími, za potraviny nebo jiné předměty potřeby. Obchod podléhal státnímu dozoru a vyžadoval schválení ministerstva veřejných prací. Ježto žalovaná nevyráběla látek, vhodných
pro osazenstvo dolu, nabídl se žalobce, že opatří jí látky od jiné firmy.
V ministerstvu veřejných prací sdělil žalobce ústně, že látky dodá podnik, za nějž vyjednává, načež mu úředník přislíbil, že povolení bude udě- leno. Když však dotazníkem ministerstva byl zjištěn pravý stav věci, ministerstvo svolení odepřelo. Žalobu na zaplacení hotových výloh (cestovné atd.) oba nižší soudy zamítly v podstatě z těchto důvodů: Žalobní nárok předpokládá platnou smlouvu. Zde však nedošlo k platné zmocňovací smlouvě. Žalobce slíbil plnění nedovolené, totiž opatření kompensačniho uhlí za dodání zboží, jež nebylo výrobkem žalované firmy, což odporuje předpisům ministerstva veřejných prací o kompensačnich obchodech. Dle §u 879 obč. zák. jsou nedovolené
smlouvy nicotny. Nicotným jest i slib žalobcův, že sprostředkuje kompensační obchod, poněvadž takové sprostředkování jest zapovězeno nařízeními ministerstva veřejných prací vydanými na základě zákonů.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pokud jde o dovolací důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s., opírá žalobce nárok na náhradu vynaloženého nákladu 3500 Kč o zmocňovací smlouvu se žalovanou firmou, dle níž měl této firmě sprostředkovati dodání kompensačního uhlí za zboží, jež nebylo vlastním jejím výrobkem. Opírá tedy nárok o ustanovení §u 1014 obč. zák., dle něhož zmocňující jest povinen, nahraditi zmocněnému všechen náklad potřebný neb užitečný,
jejž učinil za příčinou přikázaného jednání, byť i bez výsledku. Nižší
soudy zamítly žalobní prosbu, majíce za to, že tato zmocňovací smlouva
byla dle §u 879 obč. zák. nicotnou а k tomuto právnímu názoru připojuje se také dovolací soud. Šlo o kompensační obchod uhlím, jejž měl žalobce jako zmocněnec žalované firmy dojednati s osazenstvem dolu »F«, potřebujícím látky na šaty. Dotyčný příkáz obdržel žalobce od žalované firmy dle vlastního udání v lednu 1921. Dle zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 260 sb. z. a n. o úpravě uhelného hospodářství, jenž nabyl účinnosti dle §u 51 dnem 1. května 1920, bylo veškeré v území republiky Československé těžené uhlí a zásoby jeho u výrobců a uhlí z ciziny dovážené pod závěrou a měla závěra ten účinek, že s tímto uhlím nebylo dovoleno nakládati bez poukazu orgánů, jimž náležela správa hospodaření uhlím. Nedovolené byly tedy zásadně i kompensační obchody uhlím a byly připuštěny toliko za splnění jistých podmínek předepsaných zvláštními předpisy s výhradou schválení ministerstva veřejných prací. Zejména bylo podmínkou, by obchod dojednán byl přímo mezi dolem a firmou s vyloučením veškerého sprostředkování a aby firma, jež měla dostati kompensační uhlí, dodala výrobky své vlastní.
Obchod, o nějž tu jde, těmto podmínkám dle zjištění nižších soudů nevyhovoval, pročež mu také schválení ministerstvem veřejných prací bylo
odepřeno, a byl tedy dle §u 879 obč. zák. nicotným. Byl-li však nicotným obchod kompensační, byl jím také příkaz k jeho dojednání, pokud se týče zmocňovací smlouva, z níž žalobce své domnělé nároky proti žalované firmě odvozuje. K vývodům dovolatelovým, že nařízení ministerstva veřejných prací, jímž byly upraveny kompensační obchody uhlím, bylo toliko nařízením vniterním, nemajícím pro veřejnost platnosti, a že tedy nemělo platnosti zákona, poukazuje se na ustanovení §u 7 shora
citovaného zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 260 sb. z. a n., dle něhož ministerstvo veřejných prací upravuje v dohodě s účastněnými ministerstvy uhelné hospodářství buď přímo nebo pomocí podřízených a poradních orgánů, z čehož plyne,, že dotyčná nařízení, jím vydaná, mají platnost zákona. Projevuje-li dovolatel mínění, že smlouva může dle §u 879 obč. zák. býti nicotnou jen tehdy, byl-li zákon stranám znám, jest na omylu, neboť nerozhoduje, zda strany zákaz znaly, nýbrž zda skutečně zde byl, a netřeba proto zvláště vytknouti, že, kdo v době platnosti zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 260 sb. z. a n. uhlím obchodoval, byl povinen, znáti předpisy, obchod uhlím omezující, a že žalobce tyto předpisy dle zjištění nižších soudů také znal a ostatně v odvolacím spisu sám doznal, že okolnost, že obchod sprostredkuje, ministerstvu veřejných prací úmyslně zatajil, aby dojednání obchodu nečinilo překážek.

Citace:

Rozhodnutí č. 2386. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 451-453.