NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2650.

Subjektivní skutková povaha zločinu veřejného násilí podle §u 98 a), b), tr. zák. předpokládá vědomí pachatelovo, že činí násilí nebo že vyhrožuje zlem v §u 98 b), tr. zák. uvedeným, a kromě toho i úmysl, by tímto protiprávním prostředkem vynutil na ohroženém nějaké konání, dopuštění neb opomenutí, na něž nemá práva.
Ustanovení §u 1 zákona o útisku a §u 98 a), b) tr. zák. má stejný cíl; rozdíl spočívá v jakosti a intensitě použitých prostředků.
Zjištění skutkových znaků »skutečné násilí« ve smyslu §u 98 a) tr. zák. a »následků« ve smyslu §u 411 tr. zák. není obsaženo ve zjištění, že napadený utrpěl modřiny.
(Rozh. ze dne 8. února 1927, Zm II 513/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského jakožto nalézacího soudu v Brně ze dne 20. listopadu 1926, jímž byl obžalovaný uznán vinným zločinem vydírání ve smyslu §u 98 a) a b) tr. zák. a přestupkem proti bezpečnosti těla ve smyslu §u 411 tr. zák., zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu jako zmatečný a věc vrátil do prvé stolice, by ji znovu projednala a rozhodla, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnosti obžalovaného, vytýkající rozsudku, pokud jíní byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí vydíráním podle §u 98 a) a b) tr. zák., zmatečnost s hlediska čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř., nelze upříti oprávnění. Ke skutkové podstatě tohoto zločinu se vyhledává ve směru objektivním, že někomu bylo učiněno skutečné násilí nebo vyhrožováno zlem v odstavci b) §u 98 tr. zák. blíže uvedeným, by na něm bylo vynuceno nějaké konání, dopuštění neb opomenutí, při čemž ve druhém případě pohrůžka musí býti taková, že se jí může v tom, komu vyhrožováno, hledíc na okolnosti a jeho osobní povahu nebo na důležitost zla, jímž bylo hroženo, vzbudí ti důvodná obava; po stránce subjektivní musí vůle pachatelova nésti se k tomu, by cizí vůli protiprávním násilím nebo vyhrůžkou byl dán směr, pachatelem chtěný; předpokládá se tedy vědomí pachatelovo, že činí násilí nebo že vyhrožuje zlem v §u 98 b) tr. zák. uvedeným, a kromě toho podle stálé judikatury Nejvyššího soudu i úmysl, by na ohroženém vynutil tímto protiprávním prostředkem nějaké konání, dopuštění neb opomenutí, na něž nemá práva. Nelze dále pouštěti se zřetele, že ustanovení §u 1. zákona o útisku čís. 309 sb. z. a n. z roku 1921 obsahuje podstatu co do skutkového dění §u 98 a) a b) tr. zák. velmi podobnou; že to i ono ustanovení sleduje stejný cíl a že podstatný rozdíl mezí oběma podstatami spočívá v jakosti a intensitě použitých prostředků — násilí neb vyhrůžky. Již s ohledem na povahu těchto souběžných trestných ustanovení je na snadě, že nalézacím soudem po objektivní stránce měla býti věnována zvláštní pozornost zjištění prostředků pachatelem použitých a to při činu pozastaveném s hlediska §u 98 a) tr. zák. měla býti zjištěna intensita nátlaku na ohroženou osobu, by bylo patrno, zda jde o takové jednání, jež nutno podřaditi již přísnějšímu pojmu skutečného násilí podle §u 98 a) tr. zák., či zda je lze pojímati s mírnějšího hlediska §u 1. zákona o útisku jako zlé nakládání nebo způsobení újmy na těle. Soud zjišťuje, že stěžovatel v případě. o nějž tu jde, uhodil ohroženou několikráte holi, a způsobil ji tim lehké ublíženi na těle (modřiny na rukou a zádech) s viditelnými známkami. Takové jednání, v němž spatřuje soud jednak zločin podle §ů 98 a) tr. zák. jakož i přestupek §u 411 tr. zák., bylo by lze skutečně podřaditi pojmu »skutečného násilí« podle §u 98 a) tr. zák. Převyšujeť ztýrání člověka holí tou měrou, že mu vzejde poranění na těle dosahujíc rázu §u 411 tr. zák., zdaleka onu intensitu nátlaku, jež naznačuje zákon o útisku slovy »zlé nakládáni nebo způsobeni újmy na těle.« Nutno ovšem přisvědčiti stížnosti, pokud vytýká dotyčnému výroku po stránce i §u 98 a) tr. zák. i §u 411 tr. zák., že pouhým uváděním, že ohrožená »utrpěla modřiny« nedostává se přesného zjištěni skutkovému znaku »skutečného násilí«, jak to předpokládá zákon v §u 98 a) tr. zák., ani skutkové náležitosti §em 411 tr. zák. předpokládané, že ze zlého nakládání vzešly kromě viditelných známek i následky. Skutečně neobsahuje rozsudek ve příčině rázu oněch modřin a ve přičině následků pro ohroženou vzniklých ani toho nejmenšího zjištění, ačkoli se tak mělo státi. Vždyť modřiny mohly býti rázu tak nepatrného, že se rovnaly pouze pojmu »zlého nakládání« nebo »způsobení ujmy na těle« podle § 1. zákona o útisku, a že nebyly spojeny s takovým porušením; zdraví, pokud se týče tělesné neporušenosti, jak je má na mysli § 411 tr. zák. pod pojmem »následky«. Skutkovou podstatu zločinu §ů 98 b) tr. zák. pak spatřuje soud, pokud lze z důvodů rozsudkových seznati, v tom, že stěžovatel — patrně téhož dne, kdy s Bertou P-ovou zle nakládal, dne 6. června 1926 — vyhrožoval jí zabitím (viz výpověď Marty H-ové ze dne 29. září 1926) a že jednou v červenci 1926 před svědkyní Marií K-ovou řekl Bertě P-ové, drže v ruce násadku od biče »to máš štěstí, že jdeš s ní, (s K-ovou).« Úkolem skutkově zjišťovací činnosti nalézacího soudu je, aby zjistil smysl a význam slovních projevů pozastavených obžalobou s hlediska §u 98 b) tr. zák. I tu nutno stížnosti dáti za pravdu, pokud vytýká, že z rozsudku není patrno, jaké zlo— tvořící s hlediska §u 98 b) tr. zák. protiprávní prostředek nátlaku — spatřuje v těchto projevech stělesněno. Skutečně omezuje se rozsudek na pouhou reprodukci výpovědi obou řečených svědkyň, aniž blíže odůvodňuje, jaký význam a smysl oběma výrokům svědkyněmi potvrzeným přikládá, a nelze obzvláště seznati z rozsudkových důvodů, který z těchto projevů a z jakých úvah podřaďuje soud pojmu vyhrůžky ublížením na těle a, který pojmu vyhrůžky ublížením na cti, ačkoli podle rozsudkového výroku byl stěžovatel uznán vinným pro vyhrožování v obou těchto směrech.
Ještě závažnější jsou nedostatky právem stížností vytknuté s hlediska subjektivního. Tu se omezuje rozsudek na závěr, že usuzuje ze svědeckých výpovědí, že stěžovatel skutečně P-ové vyhrožoval ublížením na těle b vyhrůžce ubližováním na cti zase žádná řeč — v tom úmyslu, by ji donutil ku přerušení známosti s jeho synem, a dodává dále, že obžalovaný, jak sám připouští, jí v tomtéž úmyslu učinil násilí, uhodiv ji holí. Rozsudek však neuvádí důvodů, proč svědkyním věří, ač stěžovatel vůbec slovní vyhrůžku popíral, a nezabývá se ani blíže rozborem obhajoby obžalovaného, jenž při svém zodpovědném výslechu pouze seznal, že ji uhodil, poněvadž myslel, že (nikoli snad zamýšlel, aby) takovým prostředkem ji donutí, by od syna upustila, a při hlavním přelíčení pak dodal, že tak učinil »v rozčilení«. Rozsudek neobsahuje po stránce subjektivní ani zjištění ve příčině vědomí pachatelova, že činí násilí a že vyhrožuje zlem v §u 98 b) tr. zák. uvedeným, ani zjištění, že jednal v úmyslu, by na ohrožené vynutil oněmi protiprávními prostředky nějaké konání, na něž nemá práva. Bylo tedy zmateční stížnosti vyhověti a rozsudek pro nedostatek zjištění důležitých složek objektivní i subjektivní podstaty zločinu podle § 98 a) a b) tr. zák. zrušiti jako zmatečný.

Citace:

č. 2859. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 568-569.