NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 10382.

Bylo-li odvolání podané písemně bez podpisu advokáta odvolateli vráceno k připojení podpisu advokáta, nebylo třeba, by si odvolatel opatřil podpis advokáta právě z místa, nebyl však oprávněn teprve pak podati odvolání do protokolu (po uplynutí odvolací lhůty). Okolnost, že advokát byl navržen ve sporu za svědka a že zastupoval mimosoudně postupitele strany, nestačí k úsudku, že byl ze zastoupení vyloučen nebo že byl předpojatým.
Byl-li doručen rozsudek přímo straně, nikoliv jejímu dřívějšímu advokátovi, jenž jí vypověděl plnou moc, nejde o zmatek podle § 477 čís. 4 c. ř. s., byla-li strana již sama přítomna při napotomním provádění důkazu a také si sama sepsala odvolací spis.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1930, R II 420/301.)
Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud odmítl žalobcovo odvolání.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Proti rozsudku okresního soudu, doručenému žalobci dne 25. dubna 1930, podal žalobce dne 7. května 1930, včas, odvolací spis, označený jako »Rekurs-Ausführung«, jejž si sám sepsal a jenž nebyl opatřen podpisem advokáta (§ 467 čís. 5 c. ř. s.). Tento spis byl dne 12. května 1930 žalobci vrácen podle § 85 c. ř. s. s příkazem, by si do osmi dnů opatřil podpis advokáta. Žalobce tomuto příkazu nevyhověl, nýbrž dostavil se dne 15. května 1930, v určené lhůtě, k procesnímu soudu, kde podal odvolání do protokolu, v němž odůvodňoval, proč tak činí, poukázal na svůj písemný odvolací spis a zároveň žádal o povolení práva chudých, uváděje, že přikládá potřebné doklady [které však ve spisu založeny nejsou, zejména tam není založeno vysvědčení o majetkových poměrech (§ 65 druhý odstavec c. ř. s.)]. Právo chudých bylo pak žalobci povoleno až 4. července 1930. Odvolací soud odmítl odvolání z důvodu, že písemné odvolání není opatřeno podpisem advokáta, že tato vada nebyla podle příkazu odstraněna a že odvolání dané do protokolu jest podle § 465 druhý odstavec c. ř. s. nepřípustné, protože v místě mají sídlo tři advokáti, z nichž aspoň Dr. G. mohl žalobce zastupovati, ale nebyl o to žalobcem požádán. Z tohoto děje jest již vidno, že rekurs není důvodný. I kdyby se přisvědčovalo názoru žalobce, že byl v souzeném případě oprávněn podati odvolání do protokolu, protože Dr. G. byl ve sporu navržen žalovanou stranou za svědka, protože jeho nepředpojatost jest prý pochybná a protože ostatní dva advokáti ho zastupovati nemohli, bylo by protokolární odvolání opožděné. Za zmíněného předpokladu měl totiž žalobce po doručení rozsudku na vůli podati odvolání buď písemně s podpisem advokáta (§ 465 prvý odstavec a § 467 čís. 5 c. ř. s.), nebo do soudního protokolu (§ 465 druhý odstavec c. ř. s.). Žalobce zvolil prvý způsob a, když mu byl spis vrácen k podpisu advokáta, měl tomuto příkazu vyhověti do určené lhůty (§ 85 druhý odstavec c. ř. s.). Nebylo třeba, by si opatřil podpis advokáta právě z místa, neboť zástupčí moc advokátů se vztahuje na celou státní oblast (§ 8 adv. ř. a § 1 zákona ze dne 31. ledna 1922, čís. 40 sb. z. a n.). Nebyl však oprávněn teprve pak se rozhodnouti pro druhý způsob a podati odvolání do protokolu teprve dne 15. května 1930, tedy 20. dne po doručení rozsudku a takto si samovolně prodloužiti neprodlužitelnou čtrnáctidenní lhůtu odvolací (§ 464 prvý odstavec c. ř. s.). Co učinil až 15. května, mohl učiniti již v odvolací lhůtě do 9. května 1930. Kdyby se připustil žalobcův postup, mohl by tím býti zákon o neprodlužitelných lhůtách snadno obcházen k průtahům věci. Ale i druhý odmítací důvod odvolacího soudu jest oprávněn. I kdyby se vykládal předpis § 465 druhý odstavec c. ř. s. širším způsobem tak, že nestačí jen objektivní skutečnost, že v místě sídlí aspoň dva advokáti — jak to zákon ustanovuje —, nýbrž že jest také zkoumati, zda aspoň jeden z nich chtěl a mohl stranu zastupovati (sr. rozh. čís. 3913 sb. n. s.), nebylo závady, by Dr. G. žalobce nezastupoval, an podle své výpovědi a podle zjištění odvolacího soudu neměl proč, by zastoupení odmítal, když však o zastoupení požádán nebyl a když okolnost, že byl v tomto sporu za svědka navržen a že před tím mimosoudně zastupoval Jana R-a (postupitele žalobce), nestačí k úsudku, že by byl ze zastupování vyloučen, nebo, že by byl předpojatým (§§ 9 a 10 adv. řádu). Kdyby se přisvědčilo žalobcovu stanovisku, mohlo by to vésti k důsledku, že by ani několikanásobný počet advokátů v místě usedlých nestačil k tomu, by byla zjednána platnost předpisu § 465 druhý odstavec c. ř. s. Stěžovatel vytýká v rekursu, že byl porušen předpis § 93 c. ř. s., protože rozsudek byl doručen přímo žalobci, nikoli jeho dřívějšímu advokátovi, který mu sice plnou moc vypověděl, ale výpověď soudu neoznámil. S touto otázkou se rekursní soud zevrubně obíral. Zmatečnosti podle § 477 čís. 4 c. ř. s. tu není. Odvolací soud zjistil podle výpovědi Dr. W-a, že tento vypověděl žalobci plnou moc písemně dne 20. března 1930 a že žalobce dopisem ze dne 22. března 1930 tuto výpověď potvrdil. Věděl tedy, že již není zastupován advokátem a byl také již bez advokáta přítomen při provádění důkazu dne 10. dubna 1930 u okresního soudu a rovněž sám si odvolací spis sepsal. Nelze tudíž mluviti o tom, že byla žalobci opominutým doručením odňata možnost na soudě projednávati, neboť znal celý stav věci a zařídil se podle toho. Ostatní vývody rekursu odporují spisům, z nichž jest viděti, že protokolární odvolání ze dne 15. května 1930 sepsal se žalobcem okresní soudce H., a to jako soudce, nikoliv jako zástupce strany chudé a úředník podle § 90 org. zák. Mimo to se v protokole odůvodňuje, proč žalobce podává protokolární odvolání. Ko- nečně navrhl tam žalobce povolení práva chudých a ustanovení právního zástupce pro řízení odvolací, tedy nikoli pro sepsání odvolacího spisu, k němuž lhůta běžela až do 20. května 1930.

Citace:

Čís. 10382. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 829-831.