NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2654.

Ke skutkové podstatě krádeže v subjektivním směru se sice vyhledává, by pachatel jednal pro svůj užitek, nežádá se však, by obmýšlel věc si osvojiti a užitek podržeti pro sebe; stačí, vezme-li věc (nebo vědomě spolupůsobí při odnětí věci spoluzlodějem) a jinému ji daruje, nebo vezme-li ji ve prospěch jiného, vyjímajíc okradeného, nebo ji ponechá spoluzloději.
K pojmu krádeže ve společnosti (§ 174 II. a) tr. zák.) se nevyhledává formální dohody mezi spoluzloději a nezáleží na tom, zda činnost jednotlivých spoluzlodějů je v podstatě spolupachatelstvím či jen pomáháním; stačí, jsou-li všichni spoluzloději na místě činu přítomni a vědomě spolupůsobí, mohouce při tom spoléhati jeden na spolučinnost druhého. Spoluzlodějem jest i ten, kdo přispěl k provedení činu jen částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž zlým úmyslem k dosažení společného cíle (byť i bez předchozí dohody), nestačí však pouhá přítomnost na místě činu bez úmyslu spolupůsobiti při krádeží a bez jakékoliv aktivní činnosti, ani pouhé opomenutí překaziti krádež. Je-li osoba, o jejíž spoluúčinkování při krádeži jde, zaměstnána u okradeného a je-li vzhledem ku svému služebnímu postavení povinna zabrániti krádeži, nelze mluviti o pouhém opomenutí ve smyslu §u 212 tr. zák., nýbrž jde o úmyslné podporování zloděje ve smyslu §u 174 II. a) tr. zák., když onen zaměstnanec, jsa přítomen na místě činu, buď výslovně dal souhlas k odnětí věci, neb aspoň provedení krádeže nebránil, stalo-li se tak v přímému pachateli známém úmyslu, by krádež mohla býti a byla provedena.
(Rozh. ze dne 11. února 1927, Zm II 461/26.).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného Jana V-ého do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 2. srpna 1926, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže podle §§ů 171, 174 II. a), c), 176 II. c) tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a), pokud se týče 10 §u 281 tr. ř.), namítá zmateční stížnost, že rozsudečné zjištění nestačí v žádném ze tří případů, v nichž byl obžalovaný uznán vinným zločinem krádeže, k naplnění skutkové podstaty podle §§ů 171, 174 II a), c), 176 II a) tr. zák. 1. V případě krádeže 1 1/2 litru líhu spáchané s Frant. B-em (o němž prý rozsudek pouze konstatuje, že si načepoval líh z aparátu v přítomnosti obžalovaného) není prý zjištěno, že byl obžalovanému B-ovi nějakým způsobem nápomocen při krádeži nebo, že se dopustil krádeže pro svůj užitek a v úmyslu poškodit!i továrnu. Pouhé neoznámení trestného činu a trpné přihlížení k němu není trestné a nestačí k odůvodnění odsuzujícího výroku. 2. Při krádeži dalšího půl 1 spáchané s B-em není prý zjištěno, že obžalovaný jednal pro svůj užitek. Poněvadž si v obou případech líh podržel B., a stěžovatel neměl z činu ani přímého ani nepřímého užitku, není prý dána subjektivní skutková podstata krádeže. Nemůže prý býti řeči ani o vědomé spolučinnosti s B-em, poněvadž prý o nějaké dohodě mezi nimi nemohlo býti řeči. 3. V případě B-ově by se prý mohlo jednati nejvýše o podílnictví na krádeži, poněvadž obžalovaný při činu samém nebyl přítomen, mimo to není přesně zjištěno ani odcizené množství ani prokázáno, že líh obdržel stěžovatel. K 2—3. I kdyby šlo v případě 2 a 3 o vědomé účastenství při krádeži, nebylo by prý lze kvalifikovati čin jako zločin krádeže, protože prý cena odcizeného líhu nepřevyšuje 50 Kč. Tyto výtky zmateční stížnosti jsou aspoň z části opodstatněny. Předeslati dlužno, že se ke skutkové podstatě krádeže ve směru subjektivním sice vyhledává, by pachatel jednal pro svůj užitek, nežádá se však, by pachatel obmýšlel věc si osvojiti a užitek podržeti pro sebe. Stačí, vezme-li věc (nebo vědomě spolupůsobí při odnětí věci spoluzlodějem) a ji jinému daruje, nebo vezme-li ji ve prospěch jiného, vyjímajíc okradeného samého, nebo ponechá ji spoluzloději. Že se však ku pojmu krá- deže ve společnosti nevyhledává formální dohody mezi spoluzloději, vysvitne z toho, co dále bude řečeno.
Námitka stížnosti, že v případě shora uvedeném pod 1 (krádež 1 1/2 líhu spáchaná s Františkem B-em) není dosavadními rozsudkovými zjištěními opodstatněna skutková podstata zločinu krádeže, najmě krádeže ve společnosti podle §u 174 II a) tr. zák., jest odůvodněna. O krádeži ve společnosti bylo by lze mluviti jen tehdy, kdyby bylo bezpečně zjištěno, že stěžovatel se spoluobžalovaným B-em jako spoluzloděj při činu vědomě a úmyslně spolupůsobil. Při pojmu spoluzlodějství nezáleží ovšem na tom, zda je činnost jednotlivých spoluzlodějů v podstatě spolupachatelstvím, či jen pomáháním, nýbrž stačí, jsou-li všichni spoluzloději na místě činu přitomni a vědomě spolupůsobí, mohouce při tom spoléhati jeden na spolučinnost druhého. Spoluzlodějem jest i ten, kdo přispěl k provedení činu jen částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž zlým úmyslem k dosažení společného čile (byť i bez předchozí úmluvy). Třebaže je tedy lhostejno, jakým způsobem spoluzloděj při činu spolupůsobil, přece dlužno přisvědčiti zmateční stížnosti, že v pouhé přítomnosti na místě činu bez zjištěného úmyslu spolupůsobiti při krádeži a bez jakékoliv zjištěné aktivní činnosti, jakož i v pouhém opomenuti překaziti krádež nelze ještě spatřovati spolupachatelství ve smyslu §u 174 II a) tr. zák. Je-li však osoba, o jejíž spoluúčinkování při krádeži jde, zaměstnána u okradeného jako v souzeném případě stěžovatel, a je-li vzhledem ke svému služebnímu postavení povinna zabrániti krádeži, nelze ovšem mluviti o pouhém opomenutí ve smyslu §u 212 tr. zák., nýbrž jde o úmyslné podporování zloděje, jež činí služebnou osobu spoluzodpovědnou ve smyslu §u 174 II a) tr. zák., když dotyčný zaměstnanec, jsa přítomen na místě činu, buď výslovně dal souhlas k odnětí věci neb aspoň provedení krádeže nebránil, stalo-li se tak v přímém pachateli známém úmyslu, by krádež mohla býti a byla provedena. Neboť v takovém případě nejde již o pouhou nečinnost, nýbrž o pomáhání (při nejmenším intelektuální), když zřízenec, který byl povinen a s to krádeži zabrániti, svým chováním jednak krádež vůbec teprve umožnil, jednak tím působil na rozhodnutí přímého pachatele, který by se jinak k činu ani neodhodlal. Zda tyto náležitosti tu byly, nelze spolehlivě seznati ze zjištění rozsudku, že si obžalovaný B. v přítomnosti stěžovatelově načepoval asi 1 1/2 l líhu, pokud se týče, že mu stěžovatel připustil načepovati si 1 a půl litru líhu. V podstatě totéž platí i v případě uvedeném pod 3. (krádež 1 1/2 líhu s Emil. B-ou). Tu rozsudek vůbec nezjišťuje, jakým způsobem se stěžovatel krádeže súčastnil. Uvěřil-li nalézací soud udání obžalovaného B-y, že tento dal V. (stěžovateli) na jeho vybídnutí 1 l (ukradeného) líhu z domu (B-ova?) proti nabídce 25 Kč za 1 litr, a že líh odnesl na vyzvání V-ého do jeho bytu, poukazovalo by toto zjištění spíše ke skutkové podstatě podílnictví na krádeži. Bude proto nutno jak po objektivní tak i po subjektivní stránce přesně zjistiti, zda a jakým způsobem stěžovatel Jan V. spolupůsobil při jednotlivých krádežích a ohledně kterého množství líhu. Výrok odsuzující stěžovatele pro zločin krádeže podle §§ů 173, 174 II a), c), 176 II c) tr. zák. je tudíž zmatečným podle čís. 5, 9 a) případně 10) §u 281 tr. ř. Bylo proto rozsudek v tomto výroku, ve vý- roku o trestu obžalovaného V-ého, jakož i ve výrocích s tím souvisejících zrušiti a pro nedostatek skutkových zjištění, jež při správném posouzení slušelo by nálezu položiti za základ, věc přikázati soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. Při tom bude nalézacímu soudu též zjistiti, zda šlo při krádežích o líh zdaněný či nezdaněný. Vzhledem k předpisu §u 173 tr. zák. podle něhož dlužno hodnotu toho, co bylo ukradeno, určiti podle škody okradeného, bude pak po případě uvažovati a zjistiti (§ 99 tr. ř.), jaká újma poškozenému byla způsobena odcizením líhu nezdaněného, zejména, zda vzhledem k postupu při zdanění i v souzeném případě lze ocenění položiti za základ prodejní cenu líhu, v níž je zahrnuta též daň zapravená výrobcem.

Citace:

Čís. 2654.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 121-124.