NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Čís. 11148.

Nárok na vrácení toho, co bylo plněno ze smlouvy zapovězené (§ 20 (2) zák. na ochr. náj.) a tudíž podle § 879, prvý odstavec, obč. zák. nicotné, nepodléhá promlčení podle § 1489 obč. zák.
(Rozh. ze dne 4. listopadu 1931, Rv I 853/30.)
Žalobě o vrácení odstupného (§ 20 zákona na ochr. náj.) bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání, opřené jen o důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 503 čís. 4 c. ř. s. a jen v otázce promlčení, není oprávněno. Námitku promlčení žalobního nároku odůvodnila žalovaná strana ve všech třech stolicích jen tím, že jde o nárok na náhradu škody, jenž se promlčuje ve třech létech (§ 1489 obč. zák.). Jen v tomto směru může se dovolací soud řečenou námitkou zabývati, ale nemůže ji uznati za odůvodněnou. Právě proto, že předpis § 20 (3) zákona o ochraně nájemníků ze dne 26. března 1925, čís. 48 Sb. z. a n. (podle něhož jest tento případ posuzovati) jest předpisem zvláštním a výjimečným, platí tento a nikoliv všeobecný předpis občanského zákona, i kdyby skutečně šlo o nárok na náhradu škody. Ale o ten nejde, nýbrž jde o nárok na vrácení toho, co bylo plněno podle smlouvy zákonem zapovězené (§ 20 (2) cit. zák.) a tudíž podle § 879 prvý odstavec obč. zák. nicotné. Podle ustanovení § 20 (3) cit. zák. promlčuje se nárok na vrácení do šesti měsíců od zrušení nájemní smlouvy. Že tyto předpoklady v souzeném případě nastaly, nebylo ani tvrzeno.

Citace:

Č. 11148. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 452-452.