NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 1977.

Za trvání nájemního poměru nemůže pronajímatel nastupovat! žalobou o vyklizení přímo proti podnájemníku.
(Rozh. ze dne 7. listopadu 1922, Rv I 1276/22.)
Žaloba, jíž domáhala se pronajímatelka za trvání nájemního, poměru na podnájemníku vyklizení místností, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání, uplatňující dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s., není odůvodněno. Ze spisů jest zřejmo, že žalobkyně před podáním žaloby, o niž jde, podala 3. března 1922 žalobu na svého nájemníka, by vyklidil sporné místnosti a je odevzdal žalobkyni. Rozsudkem okresního soudu ve V. ze dne 25. dubna 1922, byla tato žaloba zamítnuta, načež žalobkyně po vydání zákona ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n. o ochraně nájemníků podala žádost o povolení k výpovědi proto, že nájemník bez jejího svolení dal část sporných místností do podnájmu nynějšímu žalovanému. Žádosti této vyhověla prvá stolice 20. července a druhá stolice 5. srpna 1922, při čemž bylo vysloveno, že nájem se skončí dne 11. listopadu 1922. Žalobkyně tedy ani v době podání žaloby, o niž jde, t. j. 13. března 1922, ani v době vydání rozsudku prvé stolice t. j. 27. června 1922 nebyla oprávněna, nakládati se spornými místnostmi, ani požadovati od nájemníka, by jí je odevzdal, tím méně má žalobní nárok vůči žalovanému, s kterým není v žádném právním poměru. Teprve po ukončení nájemní smlouvy bude žalobkyně oprávněna, podati žádost o povolení exekuce nejen proti nájemníku, nýbrž podle § 568 c. ř. s. i proti podnájemníku. Před uplynutím výpovědní lhůty jest k vládě nad místnostmi dle §§ 1096 a 1098 obč. zák. výlučně oprávněn dosavadní nájemník a nikoli žalobkyně, která přehlíží, že okolnost, že její nájemník dal bez jejího svolení Část sporných místností do podnájmu žalovanému, není sama o sobě zrušovacím důvodem ve smyslu § 1118 obč. zák. a § 3 zákona o ochraně nájemníků. Žalobkyně ani netvrdila okolností, v těchto paragrafech uvedených. Přes to že nájemník jednal proti vůli žalobkyně, nenabyla tato ani s hlediska §§ 345 a násl. obč. zák. práva, po dobu nájemního poměru žádati od podnájemníka, by jí místnosti odevzdal, jelikož tato žádost porušuje práva zaručená nájemníku §§y 1096 i 1098 obč. zák. Za tohoto stavu věcí jest lhostejno, zda podnájemní smlouva je po právu a zda věděl žalovaný o zákazu podnájmu čili nic. Nehledíc k tomu, předpokládá § 1 odstavec druhý čís. 4 zákona o ochraně nájemníků platnou podnájemní smlouvu a žalobkyně odporuje sama svému právnímu stanovisku, jež zaujala ve výpovědní záležitosti tvrdíc, že podnájemní smlouva není po právu.

Citace:

č. 1977. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1000-1001.