Č. 2364.

Vodní právo: I. Min. nařízení ze 24. července 1917 č. 307 ř. z.
o vodním družstvu pro úpravu vodních toků atd. v povodí Zhořelecké Nisy jest platnou právní normou, kterou se doplňuje vodní zákon. —
II. Pokud uvedené nařízení nestanoví úchylek, jest poměry tohoto družstva posuzovati podle vodního zákona. — III. Nezbytným předpokladem pro příslušnost k vodnímu družstvu s určitou realitou není knihovní vlastnictví její.
Administrativní řízení: O rozsahu oprávnění daného
vládě zmocňovacím zákonem ze 24. června 1917 č. 307 ř. z.
(Nález ze dne 15. května 1923 č. 8240.)
Prejudikatura: Boh. 1605 adm.
Věc: Firma Sch. a spol. ve Vídni (adv. Dr. Arnošt Neusiadtl z Liberce) proti ministerstvu zemědělství (za zúčastněnou stranu Vodní družstvo pro úpravu vodotoků a vystavění údolních přehrad v poříčí Nisy Zhořelecké v Liberci, adv. Dr. Lad. Špaček z Prahy) o členství ve vodním družstvu a členský příspěvek.
Výrok: Pokud naříkané rozhodnutí stanoví povinnost k zapravení členských příspěvků za léta 1912 — 1915 s příslušenstvím, zrušuje se pro nezákonnost. V ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem magistrátu v Liberci z 10. dubna 1919 bylo v dohodě s osp-ou v Jablonci uznáno, že st-lka jest s továrnou a pozemky zapsanými v knih. vložce č. — v J., od 1. ledna 1912 členem vodního družstva pro úpravu vodních toků a k vystavění údolních přehrad v povodí Zhořelecké Nisy a že jest povinna na členských příspěvcích za roky 1912 — 1915 zaplatiti 46.975 K 72 h s 5% úroky z prodlení od 1. ledna 1917. Nález opřen byl o tyto důvody:
Dřívější majitel reality Fa C. H. Sóhne byl členem vodního družstva, jak nálezem správního soudu ve Vídni ze dne 11. května 1915 č. 3283 bylo potvrzeno. Ježto kupní smlouvou z dubna 1916 st-lka se zpětnou působností od 1. ledna 1912 nabyla vlastnického práva k nemovitostem v knih. vložce — kat. obce J. a podle § 23 říšs. vodn. zák. a § 62 čes. vodn. z. ten, kdo nabude pozemku do družstevního svazku pojatého, stává se členem družstva, jest st-lka podle kupní smlouvy, jejíž účinnost počala dnem 1. ledna 1912, od 1. ledna 1912 členem družstva. Povinnost tato jest břemenem na pozemku váznoucím a zaniká jen řádným vyloučením zatížené nemovitosti z družstva. Majetek st-lky jest průmyslová nemovitost bez vodního díla, ležící pod údolní přehradou a vodními stavbami k ní patřícími, leží částečně v zátopách velké vody z r. 1888; jsou tedy předpoklady § 3 stanov splněny.
Ježto st-lka byla s placením členských příspěvků za léta 1912 až 1915 ještě dne 2. února 1918, tedy déle než 30 dnů po vejití stanov normovaných ministerským nařízením ze dne 25. října 1917 v prodlení, jest výměra příspěvků, jak ji provedlo družstvo v připíše ze dne 2. února 1918, ve shodě se zákonem.
Rekursu proti tomu st-lkou podanému zsp rozhodnutím ze 7. června 1919 nevyhověla. V důvodech se praví, že min. nařízení z 25. října 1917 č. 415 ř. z. vydáno bylo na základě zmocňovacího zákona ze 24. června 1917 č. 307 a může tedy obsahovati odchylky od vod. z. Dle § 2 zákona z 28. října 1918 č. 11 Sb. platí i pro čsl. republiku.
Kupní smlouva z dubna 1916 může míti jen ten smysl, že všecky právní poměry, které se z vlastnictví koupené reality odvozují, vstoupily v platnost dnem 1. ledna 1912. Vyloučení pozemků do družstva jednou pojatých nenastává samo sebou, nýbrž nutno zachovati postup vytčený v § 64 vod. z.
Dalšímu rekursu st-lky nebylo nař. rozhodnutím vyhověno z důvodů rozhodnutí v odpor vzatých a v podstatě z těchto dalších úvah: Závazek členský na pozemnostech k tělesu č. — náležejících zůstal v platnosti i po provedení změn na využitkování vodní síly v r. 1911, poněvadž změny ty ani družstvu oznámeny nebyly, ani zrušení členství ohledně reality č. — vysloveno nebylo. St-lka tedy nabyly pozemků těch i s družstevním členstvím (§ 62 vod. z.). Ježto st-lka sama dobrovolně se podrobila ustanovením kupní smlouvy s právní platností od 1. ledna 1912, přešly všechny závazky z nabytí pozemností těch a tedy i ze členství ve vodním družstvu se zpětnou platností od 1. ledna 1912 na st-lku a tato jest tedy povinna, členské příspěvky od 1. ledna 1912 platiti.
Lhostejno je, že vlastnictví firmy Sch. na realitu zapsáno bylo do knih pozemkových teprve v roce 1916, ježto § 62 vod. z. nemluví o vlastnictví, nýbrž jenom o nabytí pozemku ve svazek společenský pojatého. Že st-lka s realitou č. — jest i podle § 3 nových stanov členem vodního družstva, bylo prokázáno při místním šetření dne 8. února 1919 a nelze proti zjištěním těmto činiti námitek teprve v odvolání. St-lka odbírá z řeky Nisy, třeba prostřednictvím náhonu elektrárny, potřebnou vodu pro závod a pro kondensaci a požívá ochrany před povodněmi.
Vodní družstvo zvěděvši od dřívějšího majitele o prodeji reality, o kterou jde, vyrozumělo st-lku s uspíšením o jejím členství a upozornilo ji na výhody § 7, odst. I. nových stanov ohledně zaplacení dlužných příspěvků za léta 1912 — 1915, takže v tomto směru nelze ani družstvu ani úřadu žádné viny přičítati.
Ve stížnosti k nss pro nezákonnost a vadnost řízení podané namítá st-lka: 1. V letech 1912 — 1915 st-lka nebyla vlastnicí tovární nemovitosti čp. — v J., nýbrž stala se jí teprve zápisem v knize pozemkové a nemůže tedy býti pokládána za člena družstva v těchto letech.
2. Předpoklady, za kterých nálezem správního soudu ze dne 11. května 1915 č. 3283 byla vyslovena příslušnost obou realit č. 539 a 1281 v J. k družstvu, t. j. spojení vlastnictví k oběma realitám v jedněch rukou a reální svazek obou podniků, odpadly, ježto turbina
v čp. 539 svého času postavená a silou vodní hnaná, která do r. 1911 dodávala elektrickou energii do podniku č. 1281 k pohonu elektromotoru, byla v 1911 přenesena do reality č. 1281, takže realita č. 539 od té doby není ani v žádném svazku s realitou č. 1281, ani co do využití vodní síly řeky Nisy. Ježto podle starých stanov předpokladem členství bylo jenom užívání vody z řeky Nisy pro účely provozu podniku neb k výrobě síly a od r. 1911 ohledně reality č. 539 předpoklady tyto odpadly, chybí realitě té objektivní známky příslušnosti k družstvu a není vůbec potřebí, aby o vyloučení její z družstva bylo žádáno.
3. O členství st-lky ve vodním družstvu za léta 1912 — 1915 nebylo pravoplatně rozhodnuto a není tedy možno, dokud o jejím členství pravoplatně nebylo rozhodnuto, aby z toho jakékoliv důsledky byly dovozovány.
4. Účinky zmeškání platu normované v § 7 stanov vztahují se jenom na »členy«, kteří 30 dnů po nastoupení působnosti nových stanov byli v prodlení, nemohou však stihati ty, kteří o svém členství ničeho nevědí a věděti nechtějí. Ustanovení §7 stanov může se vztahovati jen na ony členy, kteří dne 28. října 1917 měli předpis v rukou a ještě 30 dnů zůstali v prodlení. Ježto však st-lce teprve dne 26. listopadu 1917 se dostalo sdělení, že jest členem, nemůže se ustanovení § 7 stanov na ni vztahovati. Datum 2. února 1918 se v dotyčném nařízení vůbec nevyskytuje. Prodlení mohlo nastati jen do 30 dnů po vejití stanov v platnost a nikoli do 30 dnů po předpisu zvýšeného obnosu (28. prosince 1917).
5. Nařízení z 28. října 1917 jest neplatné, pokud jest v odporu s vodním zákonem. Zmocňovací zákon neoprávnil vládu změniti vodní zákon. Podle vodního zákona jest docílený užitek a poměrná jeho část podkladem pro vyměření členských příspěvků.
Tato zásada byla novými stanovami hrubě porušena.
O stížnosti této uvažoval nss takto:
Nss musil se především zabývati námitkou neplatnosti min. nařízení ze dne 25. října 1917 č. 415 ř. z. Otázkou touto zabýval se nss z moci úřední již u příležitosti svého nálezu Boh. 1605 adm. a dospěl k právnímu náhledu, že nařízení 415/1917 jest norma právní, kterou se doplňuje vodní zákon pro konkrétní případ. Hledíc k výslovné námitce neplatnosti tohoto nařízení nutno připomenouti toto:
Řečené nařízení vydáno bylo podle zákona ze 24. července 1917 č. 307 ř. z., jímž byla vláda zmocněna, aby po dobu mimořádných válkou vyvolaných poměrů nařízením činila potřebná opatření k podpoře a znovuzřízení hopodářského života, k zamezení hospodářských škod a k zásobování obyvatelstva potravinami a jinými předměty potřeby.
Po stránce formální předepisoval § 3 cit. zák. 307/1917, že vláda jest povinna nařízení podle tohoto zákona vydaná předložiti říšské radě, když jest shromážděna, nejdéle koncem každého kalendářního čtvrtletí, jinak jakmile se shromáždí. Ze stenografického protokolu o 53. schůzi XXII sesse bývalé říšské rady pak jde na jevo, že vláda veškerá nařízení na základě cit. zmocňovacího zákona v době od 25. září do 25. prosince 1917 vydaná a mezi nimi i min. nařízení ze dne 25. října 1917 č. 415 ř. z. říšské radě včas předložila a tedy předpsanému formálnímu požadavku zákona vyhověla.
Pokud jde o obsah cit. min. nař. namítá stížnost neplatnost jeho z toho důvodu, že zmocňovací zákon neoprávnil vládu změniti vodní zákon.
Nss nemohl této námičce dáti za pravdu.
Jak svrchu řečeno, byla zákonem č. 307/1917 vláda zmocněna, aby po dobu mimořádných poměrů válkou vyvolaných vydávala nařízením potřebná opatření k podpoře a znovuzřízení hospodářského života, k zamezení hospodářských škod a k zásobování obyvatelstva potravinami a jinými předměty potřeby. V rámci tohoto zákonného zmocnění byla vláda oprávněna měniti i dosavadní právní řád. Jest se tudíž jedině zabývati otázkou, zda účel, který jest sledován min. nařízením ze dne 25. října 1917 č. 415 ř. z. jest toho rázu, že by směřoval k podpoře a znovuzřízení hospodářského života nebo k zamezení hospodářských škod. Podle
§ 1 cit. min. nař. jest účelem družstva udržovati údolní přehrady podle zákona ze 24. listopadu 1902 č. 89 z. z. zřízené vedle příslušných regulací řek a jiných vodních staveb a hraditi náklad z družstevního podniku vzešlý.
Z té okolnosti, že vodní díla, o jichž udržování jde, zřízena byla podle zem. zákona ze dne 24. listopadu 1902 č. 89 z. z. a že zákonem tímto prohlášena byla ve smyslu § 4, odst. 2 zákona ze dne 30. června 1884 č. 116 ř. z. za podnik, který se má podporovati z peněz zemských, jde na jevo, že se jedná o podnik, jehož provedení bylo žádoucím v zájmu veřejném. Podle § 3 cit. nař. jsou členy družstva držitelé vodních děl a živnostenských a průmyslových provozovacích nemovitostí, jejichž držebnosti leží pod údolními přehradami a vodními stavbami nebo v zaplavovaných územích dosud pozorovaných největších povodní, z čehož jde, že se jedná především o ochranu všech těchto podniků před povodněmi, pak o racionelní využití vodních sil přehradami zachycených, tedy jak o odvrácení hospodářských škod tak o tvoření resp. využití hospodářských hodnot vysoké ceny a tím i o podporu hospodářského života.
Disposice v cit. min. nař. obsažené nevybočují tedy z mezí zmíněného zmocňovacího zákona č. 307/1917, a jsou tedy v souhlasu i s ustanovením § 11 tehdy platného státního zákl. zákona ze dne 21. prosince 1867 č. 145 ř. z.; min. nařízení ze dne 25. října 1917 č. 415 ř. z. jest tudíž uznati za platnou právní normu, kterou až dosud neurovnané a nejasné poměry vodního družstva v Liberci došly specielní úpravy. Z dalšího obsahu stížnosti vyplývá, že předmětem sporu jsou v podstatě otázky dvě a sice:
1) otázka, zda st-lka v letech 1912—1915 byla s realitami zapsanými ve vložce č. — obce J., kterých nabyla smlouvou z dubna 1916, členem vodního družstva pro úpravu vodních toků a vystavění údolních přehrad v povodí Zhořelecké Nisy a
2) zda právem či neprávem jí byly předepsány členské příspěvky za léta 1912—1915 sumou 46.975 K 72 h s příslušenstvím (námitka ad 3 a 4).
Nař. rozhodnutí řešilo obě tyto otázky, opírajíc se ve směru prvním o ustanovení vodního zákona, ve směru druhém pak o předpis min. nař. č. 415/1917. Subsumpci této nelze po stránce objektivního práva ničeho vytýkati. Družstvo nařízením tímto zřízené jest nucený svaz, o jehož účelu stala se zmínka již výše. Řadí se tedy tímto svým účelem mezi družstva vodního zákona (srov. §§ 46, 53 násl. vod. z.) — třeba že se v jednotlivostech, které právě vyžadovaly specielního řešení, liší podstaně od svazů upravených vodním zákonem.
Pokud tedy min. nař. č. 415/1917 nemá předpisů odchylných, dlužno poměry vodního družstva pro úpravu vodních toků a vystavení údolních přehrad v obvodu řeky Zhořelecké Nisy v Liberci posuzovati podle norem vodního zákona.
Co do otázky členství (ad 1) ve zmíněném družstvu, vyslovil nss již ve svém nálezu Boh. 1605 právní názor, že členství v tomto vodním družstvu dle své podstaty a zvláště dle § 3 nových stanov alespoň ohledně té skupiny účastníků, o kterou v daném případě běží, není povahy pouze osobní, nýbrž závisí na držbě nemovitosti, a ježto tedy otázka po členství ve svazu družstevním směřuje k tomu, se kterou nemovitostí účastník k družstvu přináleží, že nutno důsledně úřad vodoprávní uznati za příslušný rozhodnouti ve sporu tom, zda kdo jest členem družstva i ve sporu tom, se kterými nemovitostmi společník ke svazu družstevnímu náleží.
Byly tedy úřady vodoprávní kompetentními rozhodovati o tom, zda st-lka v letech 1912—1915 byla členem družstva. Otázky této týkají se stížnostní body svrchu sub 1—2 vytčené, které bylo tedy nutno podrobiti meritornímu přezkoušení nss-em.
Příslušností reality č. — v J. k vodnímu družstvu pro úpravu vodních toků a vystavění údolních přehrad v poříčí řeky Nisy Z. v L. za- býval se již bývalý správní soudní dvůr ve Vídni, vysloviv nálezem ze dne 11. května 1915 č. 3283, že reality 539 a 1281, které ovšem tehdy náležely témuž držiteli, jsou pojaty do zmíněného družstva a že změna v držbě obou továren nemá pro otázku příslušnosti k vodnímu družstvu žádného právního významu.
Názor tento došel výrazu i v nař. rozhodnutí.
Naproti tomu namítá st-lka, že v letech 1912—1915 nebyla členem zmíněného družstva, ježto a) nebyla v letech 1912—1915 knihovní vlastnicí tovární nemovitosti 539 a b) objektu, o který jde, chybí objektivní známky reality příslušnost k družstvu zakládající.
Nss uvážil pak toto:
Podle § 62 čes. vod. z. stává se členem vodního družstva ten, kdo pozemku do družstevního svazku pojatého nabude, a jest pak povinen veškery z tohoto svazku plynoucí povinnosti plniti. Povinnost tato jest reálním břemenem, které zaniká jen řádným vyloučením obtížených pozemků z družstva nebo rozpuštěním družstva. Modality, za jakých řádné vyloučení jednotlivých pozemků z družstva jest přípustno, stanoveny jsou, ježto nařízení č. 415/1917 o tom neobsahuje žádných odchylných ustanovení, v § 64 vod. z. Vyloučení takové nastati může buďto dohodou s ostatními členy, nebo proti vůli ostatních členů nebo konečně na žádost většiny rozhodnutím úřadu. Zákon vodní nezná však ustanovení, že by vyloučení pozemků ze svazku družstevního nastalo již ipso jure.
St-lka uznává sice, že realita č. 539, pokud byla v držení jejího předchůdce, byla pojata do svazku družstevního, nenamítá také, že by byl nastal některý případ jejího řádného vyloučení, jak je má na mysli § 64 vod. z., nemá však opory v zákoně, jestliže míní, že realita její vypadla ze svazku družstevního ipso jure, odpadly-li předpoklady, za kterých příslušnost její k družstvu byla vyslovena. Jest tedy úplně bez významu, zda turbína z podniku č. 539 v r. 1911 přenesena byla do podniku č. 1281 a zda podnik 539 zůstal v užívání vody z řeky Nisy pro účely provozu podniku či k výrobě síly nebo jenom ke kondensaci. Pak ovšem jest námitka ad b) bezdůvodnou.
Jestliže tedy realita č. 539 nepřestala býti pozemkem do vodního družstva pojatým, jde ještě jen o otázku, zda st-lka i po stránce subjektivní v letech 1912—1915 byla členem družstva.
Žal. úřad opřel svůj výrok jednak o tu skutečnost, že st-lka sama dobrovolně se podrobila ustanovením kupní smlouvy o zpětném účinku smlouvy té ke dni 1. ledna 1912, jednak o právní názor, že nerozhodným je nabytí knihovního vlastnictví k pozemku, ježto podle § 62 vod. z. stačí pouhé nabytí pozemku.
Nss neshledal, že by tento poslední názor neměl opory v zákoně. V souvislosti s reální povahou příslušnosti určité nemovitosti k vodnímu družstvu stanoví vodní zákon v § 62, že členem družstva po stránce subjektivní jest ten, kdo pozemku do svazku družstevního pojatého nabude. Po názoru nss-u nelze vzhledem k vnitřní souvislosti ustanovení §u 44 vod. z. s předpisy §u 3 nových stanov pojem »vlastnictví«bráti v onom přísném smyslu, jak si jej vytvořilo právo soukromé, nýbrž nutno pro založení vodních práv a vodoprávních závazků a zejména i pro založení poměru členského k vodnímu družstvu pokládati za dostačující již řádný právní titul a skutečnou možnost disposiční nad dotyčným objektem (pozemkem, budovou atd.), takže nezbytným předpokladem pro příslušnost k vodnímu družstvu s určitou realitou není nabytí vlastnictví knihovního.
Ze spisů pak jde na jevo, že kupní smlouva o prodeji tovární nemovitosti č. 539 na st-lku byla pravoplatně uzavřena již v prosinci 1911, že disposiční možnost st-lky nad realitou touto nastala již v roce 1912, třebaže knihovní vlastnictví přešlo na st-lku teprve 22. květnem 1916.
Měla-li tedy st-lka, což není popřeno, již od r. 1912 nejen právní titul, nýbrž i faktickou možnost disposice s tovární nemovitostí, o niž jde, pak se nepříčí zákonu výrok žal. úřadu, že st-lka již od r. 1912 byla členem družstva. Tím padají i veškery vývody, jimiž st-lka se snaží prokázati opak a bylo tedy stížnost v těchto směrech zamítnouti jako bezdůvodnou.
Zbývá tedy ještě obírati se otázkou úhrady členských příspěvků svrchu sub 2) nadhozenou. Ve příčině této vyslovil již vzpomenutý nález nss-u Boh. 1605 adm. právní názor, že otázka rozvrhu neuhrazených potřeb družstva podle nových stanov vydaných min. nařízením ze dne 25. října 1917 č. 415 ř. z. jest vnitřní záležitostí družstevní, spor o tom že jest sporem z poměru družstevního ve smyslu § 23 nových stanov, o němž rozhoduje zvláštní rozhodčí soud s vyloučením dalšího pořadu právního, takže řešení otázek tohoto posledního druhu vymyká se příslušnosti úřadů vodních. Výrok, jehož předmětem jest vyměření členských příspěvků za léta 1912—1915 jest tedy nezákonným, protože úřady rozhodující nebyly příslušnými o tomto sporu rozhodovati.
Bylo tudíž rozhodnutí po této stránce zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Z právnické Jednoty v Praze. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1926, svazek/ročník 7, s. 67-67.