Č. 11144. Zaměstnanci veřejní: * Použití nutné obrany státním zaměstnancem samo o sobě není v rozporu s předpisem § 165 služ. prag. č. 15/1914 ř. z. o tom, že ve vzájemném styku mezi zřízenci jest dbáti slušného jednání. (Nález ze dne 15. března 1934 č. 5227.) Věc: Antonín P. v Praze (adv. Dr. Jiří Jonáš z Prahy) proti vrchní disciplinární komisi úřednické a zřízenecké při ministerstvu školství a národní osvěty o disciplinární trest.Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Nálezem z 26. června 1929 uznala disc. komise pro úředníky a zřízence Karlovy university v Praze bez ústního líčení Antonína P., zřízence . . . . . ústavu, vinným služebního přečinu, jehož se dopustil tím, že se dne 17. dubna 1929 popral v budově ústavní s Josefem Z., pomocným zřízencem ústavu . . . . ., a že jej při této příležitosti na — Č. 11144 — těle zranil. Tím se prohřešil proti služebním povinnostem uloženým mu § 165 zák. č. 15/1914 ř. z. a uložen mu za to disc. trest vyloučení z postupu do vyššího služného na půl roku podle § 93 b) a § 181 téhož zákona. V důvodech uvedeno: Disc. komise uznala za prokázáno, že se Antonín P. popral dne 17. dubna 1929 s pomocným zřízencem Josefem Z., nabyvši o tom přesvědčení z výpovědí obou těchto zaměstnanců. Při výměře trestu bylo hleděno na dosavadní disc. zachovalost Antonína P. jako na polehčující okolnost. Proti tomuto nálezu podal Antonín P. odvolání, ve kterém namítal, že jednal v nutné sebeobraně a že nelze proto jeho jednání považovati za porušení povinnosti uložené zřízencům v § 165 služ. pragmatiky. Nař. výměrem zamítla vrchní disc. komise úřednická a zřízenecká při min. škol. odvolání st-lovo co do viny a potvrdila v tom směru disc. nález I. stolice vzatý v odpor. Naproti tomu vyhověla odvolání co do trestu a změnila disc. trest vyloučení z postupu do vyššího služného podle § 93 lit. b) služební pragmatiky, uložený nálezem v odpor vzatým, v disc. trest důtky podle § 93 lit. a) služ. pragmatiky. K tomuto rozhodnutí dospěla vrch. disc. komise z těchto důvodů: Z výsledku disc. řízení provedeného v I. stolici vzala i odvolací stolice za prokázáno, že se st-l dopustil činu jemu za vinu kladeného tak, jak jej zjistila a kvalifikovala I. stolice, že tedy jeho disc. odsouzení pro tento čin stalo se po právu. Naproti tomu vrch. disc. komise přihlédnuvši k výsledku soudního řízení trestního vedeného proti Josefu Z. pro přestupek podle § 411 trest. zák., kterým bylo prokázáno, že st-l jednal v nutné sebeobraně, nemohla jinak než vzíti okolnost tuto za polehčující a se zřetelem na ni zmírniti disc. trest uložený I. stolicí. O stížnosti uvážil nss toto: Stížnost spatřuje nezákonnost v tom, že žal. úřad jednání st-lovo, vyvolané útokem Z-ovým, tedy spravedlivou obranu považuje za porušení povinnosti uložené zřízencům v § 165 služ. pragm. I kdyby byl st-l při výstupu se Z. vykročil z mezí spravedlivé obrany, mohlo se jednati jen o exces kulposní, nikoliv o dolosní, velmi snadno vysvětlitelný. Námitku tu uznal nss důvodnou. Podle obsahu nař. rozhodnutí uznal žal. úřad — přihlédnuv k výsledku soudního řízení trestního vedeného proti pomocnému zřízenci Josefu Z. pro přestupek § 411 trest. zák. —, že st-l jednal při výstupu — pračce — dne 17. dubna 1929 s Josefem Z. v nutné sebeobraně. Podle všeobecného nazírání jest nutná sebeobrana prostředkem dovoleným (srov. § 2 bod g) trest. zák.), nemůže tedy nikdo, kdo tohoto dovoleného prostředku použil, býti za to poháněn k zodpovědnosti. Podle § 165 služ. pragm. mají ve vzájemném styku státní zřízenci dbáti slušného jednání. Je-li nutná sebeobrana dovolena, tedy právem každého, pak nemůže použití tohoto práva býti považováno za jednání neslušné po rozumu § 165 služ. pragm. Žal. úřad uznal skutečnost, že st-l jednal v nutné sebeobraně, jen za okolnost polehčující a přiznal jí proto vliv na výměru disc. trestu. Avšak neprávem. Uznal-li žal. úřad, že st-l jednal v nutné sebeobraně a použití nutné obrany státním zřízencem není samo o sobě v rozporu s předpisem § 165 služ. pragm. o tom, že ve vzájemném styku mají zřízenci dbáti slušného jednání, pak měl nález disc. komise změniti v osvobozující. Jelikož pak žal. úřad vycházeje z nesprávného právního názoru toho neučinil, nýbrž odsuzující výrok prvé stolice potvrdil, jest nař. rozhodnutí nezákonné a bylo je podle § 7 zák. o ss zrušiti, aniž bylo třeba se zabývati námitkami stížnosti vytýkajícími tomuto rozhodnutí vady řízení.