Čís. 4396.

Chovatelem psa (§ 1320 obč. zák.) jest, kdo dovoloval toulavému psu, by se na jeho dvoře občas zdržoval a tam byl krmen.
(Rozh. ze dne 20. listopadu 1924, Rv I 1447/24).
Žalobkyně byla na dvoře žalovaného pokousána cizím psem, volně tam pobíhajícím. Žalobní nárok na náhradu škody oba nižší soudy neuznaly co do důvodu po právu, Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zjištěno, že byla dovolatelka kousnuta dne 7. června 1923 na dvoře žalovaného černým, špiclu podobným psem, tam volně pobíhajícím, který s vědomím žalovaného častěji přibíhal na jeho dvůr, tam s vědomím žalovaného krmen byl jeho služebnou a jmenovitě před 7. červnem 1923 se zdržoval na dvoře, o čemž žalovaný také věděl, neboť jej viděl, a pes s vědomím a vůlí příslušníků domácnosti opět se vzdaloval. Z tohoto zjištění usoudil soud prvé stolice, že řečený pes nebyl u žalovaného stále chován, a že proto žalovaný nemůže býti považován ve smyslu §u 1320 obč. zák. za jeho chovatele, odvolací soud schválil tento právní názor s dodatkem, že pes nebyl v detenсi žalovaného, že proto žalovaný nemůže býti považován za jeho chovatele. Právem vůči tomu dovolatelka uplatňuje dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s. Za chovatele zvířete podle §u 1320 obč. zák. dlužno považovati osobu, která jest oprávněna ve vlastním jméně rozhodovati, jak má býti zvíře opatřeno a hlídáno, tedy, byť i to byl zpravidla držitel, nemusí jím býti ani držitel, ani detentor. Bylo zjištěno, že toulavý pes pobíhal, když se udála škodlivá příhoda, na dvoře žalovaného. S hlediska §u 1320 obč. zák. dlužno míti za to, že bylo povinností žalovaného, by toulavého psa ze svého dvora vykázal, a, když tak neučinil, když naopak svolil, aby byl přiběhlík opětovně na jeho dvoře trpěn, ba dokonce krmen a, odběhl-li — bylo řečeno v dotyčném zjištění, že »s vědomím a vůlí příslušníků domácnosti«, což by dávalo tušiti, že se pes dovoloval — zase byl přijímán a ponecháván ve dvoře, nelze pochybovati, což ostatně částečně postřehl soud prvé stolice, vyřknuvší to s omezením, že řečený pes nebyl u žalovaného stále chován, — že žalovaný z vlastní vůle učinil ze sebe osobu, která jest oprávněna ve vlastním jméně rozhodovati, jak má býti pes opatrován a chován, že proto musí býti považován za jeho chovatele aspoň potud, pokud tohoto toulavého psa na svém uzavřeném dvoře ponechal, neboť, stalo-li se tak, převzal tím okamžikem; na sebe povinnosti chovatele podle §u 1320 obč. zák., o nichž nedá se podle doslovu zákona souditi, že vzcházejí jenom tam, kde běží o dlouhodobé a trvalé chovatelství. Žalovanému ukládal již předpis §u 1297 obč. zák., aby buď toulavého psa netrpěl na svém dvoře, nebo, když se ho ujal a jej krmil, postaral se také o jeho náležité opatření a dozor nad ním. Proto jest uznati, že byl žalovaný povinen podle §u 1320 obč. zák. důkazem, že se nijak a ničím neprovinil ve příčině náležitého opatření řečeného psa a dozoru nad ním.

Citace:

č. 4396. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 662-663.