NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 15705.

Ani zadržovací právo podle čl. 313 obch. zák., ani zákonné zástavní právo podle čl. 382 obch. zák. neopravňují speditéra k svémocnému prodeji věcí, na něž se práva ta vztahují. Na tom nic nemění, že byl na jmění dlužníkovo prohlášen konkurs. Proti nároku na vydání výtěžku ze svémocného prodeje nelze namítati k započtení vzájemnou pohledávku.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1936, Rv I 416/35.)
Žalující správce konkursní podstaty firmy Jan M. D. přednesl, že žalovaná speditérská firma prodala svémocně a bez účasti žalujícího zboží, úpadkyní u ní uskladněné, pro dlužné skladné, dovolávajíc se zákonného práva k uskladněnému zboží jí příslušejícího, zdráhá se však výtěžek správci podstaty vydati. Prvý soud žalobu zamítl. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Prvý soud zamítl žalobu v podstatě proto, že podle § 44 uvoz. zák. k obch. zák. zadržovací práva a zákonná zástavní práva mohou býti uplatňována pro případ konkursu způsobem a s týmiž účinky jako mimo konkurs, a poněvadž v souzeném případě správce konkursní podstaty nenahradil žalované skladné, pro které uplatňuje žalovaná zadržovací právo, zůstaly věci v moci žalované a byla proto tato oprávněna realisovati zákonné zástavní právo tím spíše, předcházela-li o tom dohoda se správcem konkursní podstaty, a není proto povinna výtěžky prodeje vydati do rukou správce podstaty a přijímati teprve později kvotu podle výsledku konkursu na ni připadlou. Tento právní názor není správný. Jest pravda, že prohlášení konkursu nemá žádného vlivu na retenční a zákonné zástavní právo.
76* To znamená, že oprávněný může svoje retenční (zákonné) zástavní právo uplatniti a realisovati i v době po prohlášení konkursu a že mohl tak učiniti i žalovaný. Žalovaný však v tomto případě volil jiný postup, neboť se vzdal svého tvrzeného oprávnění z retenčního práva podle čl. 315 obch. zák. a dal výslovné svolení k tomu, aby správce konkursní podstaty prodal zboží ono sám za konkursní podstatu u příležitosti zpeněžení podstaty s podmínkou, že z výtěžku bude jeho pohledávka zaplacena, a výslovně žádal, aby se správce podstaty stran tohoto prodeje spojil s konkursním komisařem. Tímto prohlášením nastaly účinky § 122, odst. 3 konk. ř. Důsledkem toho konkursní soud povolil prodej věcí uložených u žalované původně veřejnou dražbou, k žádosti konkursního správce veřejnou dražbu zrušil a povolil prodej z volné ruky s tím, že provedení tohoto prodeje z volné ruky připadá konkursnímu správci. K oznámení konkursního správce, že povolený prodej z volné ruky byl proveden žalovanou a že tato firma si celou utrženou částku ponechala, vyzval konkursní soud žalovanou firmu, aby výtěžek prodeje vydala správci konkursní podstaty a úhradu své pohledávky proti konkursní podstatě požadovala podle § 51 konk. ř. Žalované bylo konkursním správcem oznámeno, že konkursní soud povolil prodej z volné ruky a zároveň konkursní správce tímto dopisem žádal žalovanou za sdělení, kdy by zboží mohl převzíti, aby prodej z volné ruky správcem podstaty mohl býti proveden. Žalovaná obdrževši toto oznámení sama druhý den zboží jinému odevzdala a kupní cenu od něho převzala, aniž o tom správce podstaty dříve zpravila. Žalovaná vysvětluje svoje jednání tím, že hrozilo nebezpečí vyššího cla. I kdyby skutečně bylo bývalo účelné prodej urychliti, jest soud přesvědčen o tom, že při dobré vůli měla žalovaná vždy čas i možnost správce konkursní podstaty ať písemně, nebo zvláštním poslem, nebo telefonicky zpraviti o provedení prodeje. Skutečnost, že žalovaná bez předchozího zpravení správce konkursní podstaty a bez jeho intervence věci u ní uložené svému smluvníkovi odevzdala a trhovou cenu od něho převzala, nic nemění na povaze onoho prodeje jako prodeje konkursním soudem povoleného, jehož provedeními byl konkursním soudem pověřen správce podstaty. Tím, že žalovaná sama prodej provedla, vmísila se do věci, aniž k tomu byla oprávněna, a proto jako jednatelka bez příkazu (§§ 1035 a 1040 obč. zák.) odpovídá za všechny následky, při nejmenším jest povinna utrženou trhovou cenu konkursnímu správci vydati. Má-li žalovaná nárok na oddělené uspokojení, nechť uplatní tvrzený nárok na úhradu své pohledávky proti konkursní podstatě podle §§ 51 a 52 konk. ř., a bude věcí konkursního soudu, aby posoudil, zdali a do jaké výše má žalovaná nárok na uspokojení z oddělené podstaty, totiž z výtěžku prodeje shora dotčeného.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Zadržovací právo podle čl. 313 obch. zák. opravňuje věřitele, aby zadržel movité věci do té doby, až mu jeho pohledávka bude zaplacena nebo jinak zajištěna. Ale v tom není obsaženo právo věci ty zciziti a učiniti se zaplacena z výtěžku jejich prodeje, neboť k tomu by bylo třeba podle čl. 315 obch. z., aby zadržovací věřitel podal žalobu na povolení prodeje, což se v souzeném případě nestalo. Ani zákonné zástavní právo speditéra podle čl. 382 obch. zák., na něž poukázal první soud, neopravňuje věřitele k prodeji zástav bez intervence soudní (§ 461 obč. z.), není-li předpokladů podle čl. 310 a 311 obch. z. Žalovaná tyto předpoklady netvrdila a nebyla proto oprávněna zciziti zadržené věci prodejem z volné ruky a ponechati si z kupní ceny příslušnou částku k zaplacení své pohledávky. Podle § 44 uvoz. zák. k obchodnímu zákoníku nejsou sice zadržovací a zákonná zástavní práva konkursem dlužníka dotčena, ale tím nenabyl zadržovací nebo zástavní věřitel více práv, nežli měl před konkursem dlužníka. Nebyl-li oprávněn k prodeji movitých věcí z volné ruky před konkursem dlužníka, nenabyl tohoto práva ani po vyhlášení konkursu na jmění dlužníkovo. Podle § 12, odst. 4 konk. ř. č. 64/31 Sb. z. a n. se v konkursním řízení nakládá se zadržovacími právy jako s právy zástavními. To znamená, že i zadržovací věřitel se pokládá právě tak jako zástavní věřitel za věřitele s právem na oddělené uspokojení (§ 12, odst. 1 konk. ř.). Práva na oddělené uspokojení nejsou ovšem konkursem dlužníka dotčena, což značí jen, že mohou býti uplatňována a vymáhána i za konkursu, není tím však řečeno, že věřitel může sám zástavu zciziti a z výtěžku se uspokojiti. I kdyby byla pohledávka žalované pohledávkou za podstatou podle § 49 č. 2 a 3 konk. ř., neplyne z toho oprávnění žalované k prodeji zadržovaných movitých věcí z volné ruky, neboť konkursní řád nedává věřitelům pohledávek za podstatou takové oprávnění, a nelze je odvozovati ani z ustanovení § 51, odst. 2 konk. ř., na něž dovolatelka poukazuje. K prodeji zástavy z volné ruky byla by tedy žalovaná oprávněna jen tehdy, kdyby správce konkursní podstaty, jenž jest jediné oprávněn (§§ 81, 121 konk. ř.) se jměním podstaty nakládati, byl jí dal svolení ke zcizení věcí movitých z volné ruky. To se však rovněž v souzeném případě nestalo, nýbrž bylo dohodnuto, že správce konkursní podstaty prodá za konkursní podstatu zadržené movité věci, a k tomu dal mu svolení i konkursní soud, takže netřeba se zabývati otázkou, zda jde o případ podle § 122, odst. 3 konk. ř. Prodala-li žalovaná přesto movité věci sama z volné ruky, jednala jako jednatelka bez příkazu podle § 1035 obč. zák. a dopustila se svémoci (§ 19 obč. zák.), když tím chtěla dosáhnouti uspokojení své pohledávky. Podle těchto ustanovení odpovídá jednatel bez příkazu za všechny následky. I když ustanovení §§ 1035 až 1040 obč. zák. upravují jen otázku, zda a které náklady musí jednateli býti hrazeny a zda a pokud jednatel bez příkazu jest povinen nahraditi škodu svémocným jednáním způsobenou, jest je vykládati v souvislosti s § 335 obč. zák., podle něhož jest nepoctivý držitel povinen vydati oprávněnému všechny výhody, kterých nabyl z držení cizí věci. Nebyla-li žalovaná oprávněna k prodeji movitých věcí z volné ruky a k přijetí kupní ceny za ně, zadržela si část kupní ceny nepoctivým způsobem, jest proto povinna vydati ji oprávněnému správci konkursní podstaty a nejde tu o nárok z náhrady škody. Tím není porušena její výhrada, že z výtěžku prodeje předmětů bude jí zaplacena její pohledávka, neboť z toho, co bylo uvedeno, neplyne, že by tohoto nároku pozbyla. Otázku, zda žalovaná jednala v nouzi podle § 1036 obč. z., kteroužto námitku ostatně již odvolací soud případně vyvrátil, tu netřeba řešiti, poněvadž § 1036 obč. z. upravuje jen nárok jednatele bez příkazu na náhradu nákladů na věc učiněných, o něž však v souzeném případě nejde. Žalovaná nebyla ani oprávněna započítati si svou pohledávku na zažalovanou pohledávku, vzniklou proti ní jejím svémocným jednáním, poněvadž započtení na takovou pohledávku jest podle § 1440, druhá věta obč. zák. nepřípustné.

Citace:

Čís. 15705.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1229-1232.