NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 1276.

Přivzal-li si účastník v mimosporném řízení právního zástupce, počítá se lhůta k opravným prostředkům ode dne, kdy soudní výměr doručen byl právnímu zástupci.
Lhůty § 16 rozlukového zákona nejsou ani lhůtami promlčecími ani lhůtami propadnými, nýbrž jejich uplynutí jest prostou právotvornou skutečností.
(Rozh ze dne 8. listopadu 1921, R I 1312/21.)
Soud prve stolice rozloučil manželství pro nepřekonatelný odpor, ježto uplynula již více než 3 léta od rozvodu, povoleného před 13. červnem 1919. Rekursní soud usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Předeslati nutno, že i v řízení nesporném sluší, zvolila-li si strana právního zástupce, doručovati jemu veškerá vyřízení soudu, pokud jest ve spisech vykázána plná moc tohoto zvoleného zástupce (§ 93 c. ř. s., 88 zák. o org. soudní). Při řešení otázky, zda-li dovolací rekurs opatrovníka do usnesení, doručeného opatrovníku dne 10. záři 1921 a jeho právnímu zástupci dne 13. září 1921, došlý na soud dne 27. září 1921, dlužno pokládati za v čas podaný, jest dle toho rozhodným den doručení opatrovníkovu zástupci, ježto tomuto mělo býti správně doručeno vyhotovení usnesení a nikoliv také opatrovníku samému, a nemůže býti proto pochybno, že uvedený dovolací rekurs byl podán ve lhůtě uvedené v § 14 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., tedy včas. Co se týče věci samé, vidí dovolací stížnost nezákonnost usnesení rekursního soudu, jednak v tom, že neuplynula tříletá lhůta od provedeného soudního rozvodu, ta jest od 4. června 1918 do podání žádosti o rozluku, t. j. do 25. května 1921, potřebná dle § 16 а) II. odst. zák. ze dne 22. května 1919 čís. 320 sb. z. a n. ku povolení rozluky, jednak v tom, že je to lhůta promlčecí a promlčení zde bylo přetrženo duševní chorobou rozvedeno manželky. Co se tkne projití tříročního času od povoleného rozvodu, neuplynula tato doba skutečně ještě v den podaného návrhu na rozluku, než v tom směru stačí, když lhůta ta byla již prošlou v den povolení rozluky prvým soudcem. Poněvadž pak rozluka povolena usnesením ze dne 25. června 1921, tedy 3 roky a 1 měsíc po povoleném rozvodu, byla náležitost projití tříleté lhůty splněna. Co se tkne námitky rekurentovy, že tříletá, v § 16 cit. zákona normovaná lhůta byla jako lhůta promlčecí přetržena duševní chorobou manželčinou (§ 1494 obč. zák.), nesdílí nejvyšší soud náhledu toho. V § 16 cit. zákona nejedná se ani o lhůtu promlčecí ani o lhůtu preklusivní, nýbrž tato tříletá lhůta je právotvornou skutečností, jejíž projitím vzniká presumptio juris et de jure, že mezi manžely rozvedenými vytvořil se nepřekonatelný odpor, kterýž rozluku manželství jich odů- vodňuje. Není tedy potřebí, poněvadž, jak nesporno, jde o manželství uzavřené před působností zákona rozlukového a od provedeného soudního rozvodu uplynula tři léta, k rozluce souhlasu druhého manžela a není třeba zjišťovati ani nepřekonatelného odporu ani rozvážnosti počinu § 16 lit. a) II. odst. zák. rozlukového).

Citace:

č. 1276. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 759-760.