NPD documents search: Váž. tr., 6 (1924)

Čís. 6497.

Automobily (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.).
Majitel nákladního automobilu ručí rukou společnou a nerozdílnou za zavinění osob, jichž používá při provozu automobilu, i tehdy, jest-li posuzovati nárok na náhradu podle občanského zákonníka (§ 8 aut. zák.).
Ušlým ziskem jest poškozenému hospodáři, že nemohl nadále vykonávati práce sám, nýbrž byl nucen svěřovati je čeledínu.
Okolnosti směrodatné pro výši bolestného. Vyměření bolestného na základě zjištěného skutkového podkladu jest věcí právního posouzení.
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1926, Rv I 295/26.)
Žalobce byl těžce poraněn nákladním automobilem žalovaných. Žalobě o náhradu škody vyhověl procesní soud prvé stolice potud, že přiznal žalobci kromě jiných položek, jež tu nepřicházejí v úvahu, bolestné 30000 Kč a ušlý výdělek 12 Kč 50 h denně. Odvolací soud vyhověl odvolání žalovaných potud, že přiznal žalobci bolestné pouze 24000 Kč. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany.
Důvody:
Lichou jest námitka, že nebylo užíti na případ, o nějž jde, zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. z., poněvadž jde o silostroj nákladní, který za pravidelných okolností na rovině a bez nákladu nedosahuje rychlosti vyšší 20 km za hodinu (§ 5 cit. zák.), nýbrž, že bylo užíti občanského zákoníka. Nehledíc k tomu, že žalovaní dle zjištění nižších soudů ani nedokázali, že v den úrazu silostroj byl opatřen úředním osvědčením, vyznačujícím tuto nejvyšší rychlost, nezměnilo by se na věci ničeho, i kdyby bylo užito ustanovení občanského zákoníka, ježto dle §u 8 cit. zák. ručí majitel silostroje rukou společnou a nerozdílnou za zavinění osob, jichž užívá při provozu silostroje i tehdy, je-li posuzovati nárok na náhradu dle zákona občanského.
Co do jednotlivých nároků, jež byly žalobci přisouzeny, vytýkají žalovaní, že nesprávně odvolací soud přiznal žalobci 12 Kč 50 h denně jako náhradu škody, kterou mu čeledín způsobí na povozech a postrojích. Dle názoru žalovaných nemá tento přísudek opory v zákoně, poněvadž prý tu jde o škodu, způsobenou třetí osobou, kterou tato nahraditi byla by povinna. Leč žalovaní přehlížejí, že tu nejde o škodu způsobenou zaviněním a bezprávným jednáním, jejíž náhradu by žalobce mohl podle 30. hlavy obč. zák. požadovati, nýbrž o část ušlého výdělku, o náhradu toho, co žalobci dle zjištění nižších soudů tím ušlo a ujde, že čeledín při provozování živnosti neužívá oné šetrnosti a pozornosti, jaké užívá hospodář při osobním provozování živnosti.
Co do výše bolestného pokládají se obě strany za stíženy. Žalovaní tvrdí, že 24000 Kč neodpovídá útrapám a újmě, jež žalobce vytrpěl, že jest bolestné v této výši neoprávněným obohacením se žalobce. Tento naproti tomu vytýká, že odvolací soud nesměl snížiti přiznaných 30000 Kč, poněvadž nebyly v druhé stolici provedeny nové důkazy, na jichž základě mohl odvolací soud dospěti k novému přezkoumání. Než ani ta, ani ona strana není v právu. Bolestné má poškozenému jedině umožniti, by si opatřil příjemnosti, které mu vyváží útrapy, jež vytrpěl. Nepříjemné pocity a pocity libé jsou však povahy subjektivní a není ani objektivního měřítka, by pocity bolesti byly vyjadřovány určitou částkou peněžitou. Soudu lze toliko na základě zjistitelných skutečností, totiž dosahu poškození, trvání zhojení, míry bolestí a jejich trvání, hospodářských poměrů a obvyklých životních potřeb poškozeného, dle volného uvážení po rozumu §u 273 c. ř. s. určiti částku, která mu umožňuje, by si zjednal takové příjemností, které jinak nepatří k jeho obvyklému způsobu života, aniž by však byl zároveň bezdůvodně obohacen. Z napadeného rozsudku nelze seznati, že odvolací soud nevzal zřetel na veškeré tyto závažné skutkové okolnosti a že nepostupoval, jak uvedeno. Dospěl-li však odvolací soud tímto způsobem k přesvědčení, že 24000 Kč je přiměřeným bolestným, neporušil tím zásady bezprostřednosti řízení. Mylným jest názor, že tu jde o skutková zjištění; vyměření bolestného na základě zjištěného podkladu skutkového jest věcí právního posouzení. Nelze ani důvodně tvrditi, že bylo bolestné v této výši vyměřeno na újmu žalobcovu příliš nízko, ani na újmu žalovaných příliš vysoko. To tím méně, když k odůvodnění svého tvrzení žalobce se dovolává toliko útrap duševních, jež nelze nikterak přezkoumati, a žalovaní berou v pochybnost správnost přesvědčení odvolacího soudu o velikosti a trvání bolestí, k němuž dospěl na základě neodporovatelných skutkových zjištění prvého soudu, převzatých odvolacím soudem.

Citace:

Č. 11689. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 362-365.