NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Čís. 2300.

Trestání válečné lichvy (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb, z. a n.).
S hlediska §u 8 zákona nezáleží na tom, zda pachatel jest vlastníkem nemovitosti, z níž se nájemné požaduje.
Adaptační příspěvek není nájemným.
Pronajímatelem jest každý, kdo ujednává smlouvu s nájemníkem ať vlastním ať cizím jménem a dává slibovati nebo poskytovati majetkový prospěch sobě nebo jinému.
(Rozh. ze dne 1. března 1926, Zm I 639/25.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 26. června 1925, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem predražovaní podle §u 8 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost opírá se o důvody zmatečnosti čís. 5, 9 a) a 10 [správně jen 9 a)] §u 281 tr. ř. Po stránce formální (čís. 5 §u 281 tr. ř.) vytýká, a) že rozsudek odporuje provedeným průvodům, tvrdě, že pronájem se stal také vlastním jménem obžalovaného. Avšak, nehledě k tomu, že zmateční stížnost ani nepraví, kterým spisům odporuje onen výrok, přehlíží, že onen výrok není pouhou reprodukcí obsahu určitého spisu, nýbrž skutkovým závěrem, čerpaným, jak patrno z odůvodnění rozsudku, jednak z doznání obžalovaného, svědectví Anny K-ové a obsahu nájemní smlouvy a jako takový nemůže poskytnouti podklad k uplatňované výtce rozporu se spisy. Než, i kdyby bylo lze přisvědčiti zmateční stížnosti, že obsah spisů nasvědčuje tomu, že obžalovaný ujednal nájem výhradně jménem své manželky, jako správce jejího jmění, neměla by tato okolnost rozhodného významu, poněvadž trestní sankci §u 8 lich. zák. podléhá každý, kdo žádá nebo dává poskytovati sobě nebo jinému částky zřejmě přemrštěné jako nájemné z nemovitosti, bez ohledu na to, zda jest jejím vlastníkem, čili nic. b) Odůvodněna jest však výtka nejasnosti rozsudku uplatňovaná v tom směru, že z něho není zřejmo, jaká část t. zv. adaptačního příspěvku jest ve skutečnosti skrytou činží. Rozsudek sice zjišťuje, že obžalovaný požadoval za dobu od 1. října 1923 do 30. dubna 1924 (která tu jedině přichází v úvahu) mimo činži ve smluvené výši 1800 Kč ročně (kterou soud pokládá za nízkou) na adaptacích a skryté činži 1750 Kč, že tento peníz vymáhal žalobou a dostal skutečně zaplacený, zjišťuje, že z této částky připadá za uvedenou dobu na skutečně provedené adaptace u Anny K-ové 437 Kč 87 h a na skrytou činži (tu soud pokládá vzhledem k posudku znalce za přiměřenou roční činži 2600 K, nikoliv smluvenou 1800 K) 466 Kč 60 h — celkem 904 Kč 50 h, kdežto o zbytku 845 Kč 47 h prohlašuje, že jej obžalovaný přijal nedovoleně jako zřejmě přemrštěný, neříká však, kolik z tohoto bezdůvodně přijatého peníze připadá na skrytou činži a kolik na t. zv. adaptace, t. j. ve skutečnosti na nezákonný prospěch za pronajmutí bytu, ač toto zjištění jest nutné, poněvadž od něho závisí rozhodnutí věci, jak bude dolíčeno v úvaze k hmotněprávnímu zmatku čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Týká se tudíž vytknutá vada okolnosti rozhodné, a odůvodňuje již o sobě zrušení rozsudku. Po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá stěžovatel, 1. že neměl býti odsouzen pro čin, spáchaný na podzim 1923, t. j. za to, že požadoval po případě dal poskytnouti nebo slíbiti sobě nebo své manželce od Anny K-ové mimo nájemné majetkový prospěch ve formě t. zv. adaptačního příspěvku za to, že jí pronajal byt podle článku I. čís. 1 odst. b) novely k lich zák. ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n., která počala působiti teprve 29. dubna 1924. Námitka jest odůvodněna, poněvadž v době činu platilo trestní právo mírnější, než zavedla novela k lich. zákonu, takže vzhledem k zásadě článku IX. uvoz. zákona k tr. zák. nelze použíti přísnějšího ustanovení pozdějšího trestního zákona. Původní lichevní zákon ze 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., který platil v době činu, nepostihoval totiž trestním ustanovením §u 8 případy, kde si pronajímatel dával slíbiti nebo poskytnouti něco za to, že byt pronajal, nebo nájem zprostředkoval. V tom směru byl teprve doplněn onou novelou z roku 1924. Právní jednání toho druhu byla sice již tenkráte (na podzim 1923) zakázána, podléhala však pouze trestu politickému podle §u 20 a 28 zák. o ochraně nájemníků z 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n. v té době platného. Zjistil-li tedy soud v souzeném případě, že část t. zv. adaptačního příspěvku, který vyplatila Anna K-ová obžalovanému jako pronajímateli za dobu od 1. října 1923 do 30. dubna 1924 — pokud nebyl vyčerpán skutečně provedenými stavebními úpravami v té době a pokud neobsahuje (skrytou) čistou činži, nýbrž jest pouhou odměnou nebo majetkovým prospěchem, poskytnutým pronajímateli za to, že byt pronajal, nesměl podřaditi tuto činnost pod trestní ustanovení §u 8 lich. zák. a článku I. odst. prvý novely, jak učinil, vycházeje z nesprávného použití zákona, nýbrž měl v tomto směru vynésti rozsudek osvobozující a věc postoupí ti příslušnému politickému úřadu k příslušnému úřednímu jednání ve smyslu §§ů 20 a 28 zák. o ochr. náj. z 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n. Jeho odsuzující výrok v tomto směru jest zmatečný, avšak ve věci samé nelze rozhodnouti proto, že v rozsudku chybí zjištění, kolik z nedovoleně přijatého t. zv. adaptačního příspěvku připadá na majetkový prospěch za to, že byl byt pronajat, takže jest odůvodněno rozsudek zrušiti, jak se stalo.
2. Proti odsouzení pro přestupek §u 8 lich. zák., spáchaný požadováním a přijetím zřejmě přemrštěného nájemného, namítá stěžovatel, že soud se vůbec nezabývá otázkou subjektivní viny, t. j. nevyslovuje se o tom, byl-li si obžalovaný vědom přemrštěnosti nájemného jím požadovaného, po případě přijatého a nečiní po té stránce vůbec zjištění. Také tato námitka jest odůvodněna, poněvadž rozsudek opravdu neobsahuje výroku ve směru subjektivní viny. Soud byl povinen zabývati se touto otázkou tím důkladněji, že znalec Ing. Josef N-ý označil za přiměřenou činži z bytu Anny K-ové, sestávajícího ze 6 pokojů a kuchyně včetně činžovního groše a vodného 2604 Kč ročně a znalec K. dokonce 3000 Kč ročně mimo poplatky za čištění schodiště a chodeb a případného jich osvětlení, a že soud sám pokládá za přiměřenou roční činži 2600 Kč, tedy o 800 Kč vyšší než obžalovaný požadoval a přijal jako nájemné. Soud měl dále přihlížeti k adaptacím provedeným během celého roku 1924, nikoliv pouze do konce dubna 1924, poněvadž dotyčný příspěvek, obsahující podle přesvědčení soudu z části čistou činži, byl smluven jako celoroční a není vyloučeno, že vytržením kratší doby (7 měsíců) ze souvislosti, dospěl soud k nesprávnému početnímu výsledku, poněvadž jest možno, že adaptační příspěvek 3000 Kč ročně byl skutečně provedenými opravami během roku 1924 vyčerpán, stejně jak to soud zjišťuje pro léta 1921 a 1922. Vytýká-li stížnost v těchto směrech rozsudku neúplnost podle čís. 5 §u 281 tr. ř., dlužno jí dáti za pravdu, V této souvislosti budiž podotknuto, že formální nedostatek rozsudku vytknutý shora v odst. b) činí zmatečným odsuzující výrok ve směru §u 8 lich. zák. (pokud jde o nájemné), stejně jako ve směru článku I. čís. 1 odst. b) nov. k lich. zák. (jde o majetkový prospěch), poněvadž teprve po zjištění, kolik připadá z nedovoleně přijatých 845 Kč 68 h ještě na činži, bude lze posouditi, přijal-li obžalovaný jako pronajímatel z titulu nájemného vskutku peníz zřejmě přemrštěný čili nic.
3. Námitka zmateční stížnosti, že obžalovaný neměl býti odsouzen pro přestupek podle článku I. čís. 1 odst. b) nov. k lich. zák. také proto, že nelze ho pokládati za pronajímatele bytu ve smyslu tohoto zákona, poněvadž není majitelem domu, jest lichá, poněvadž zákon pokládá za pronajímatele každého, kdo ujednává smlouvu s nájemníkem ať vlastním, ať cizím jménem a dává slibovati nebo poskytovati majetkový prospěch sobě nebo jinému.

Citace:

č. 2300. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 166-169.