NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

Čís. 16666.

Záložny zřízené z kontribučenských fondů.
§ 10 zákona č. 31/1873 mor. z. z., že uvedené záložny mohou poskytovali osobní směnečné zápůjčky pouze na směnky vlastní, byl změněn předpisem § 6 zák. č. 57/1888 mor. z. z., podle něhož mohou takové záložny vystavovali i cizí směnky a poskytovali na ně zápůjčky na dobu nejdéle 6 měsíců.
Tím, že nevyplněná směnka, odevzdaná záložně, nebyla hned vystavena na dobu nejdéle 6 měsíců, byla sice lhůta podle § 6 zák. č. 57/1888 mor. z. z. překročena, ale nezachování toho předpisu nečiní směnku nicotnou.
(Rozh. ze dne 22. ledna 1938, Rv II 965/37.)
Proti směnečnému platebnímu příkazu, vydanému k návrhu žalujícího úvěrního ústavu v P., podal žalovaný směnečné námitky, v nichž mimo jiné uvedl, že kontribučenská záložna v J. ani podle zákona ani podle stanov nebyla oprávněna vystaviti spornou krycí směnku a že je proto neplatná (nicotná), takže z ní nemohlo vzejíti právo ani pro žalující úvěrní ústav. Nižší soudy ponechaly směnečný platební příkaz v účinnosti a odvolací soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: § 10 zák. z 23. března 1873, č. 31 mor. z. z., jenž ustanovoval, že směnky, na něž záložny zřízené z kontribučenských fondů (jakou je výstavkyně sporné směnky) mohou poskytovati osobní zápůjčky (§ 8 uved. zák.), mohou býti jen směnky vlastní (suché), na řád dotčené záložny, bylo změněno ustanovením § 6 zák. z 15. března 1888, č. 57 mor. z. z. podle něhož osobní zápůjčky mohou býti poskytovány na směnky na dobu nejvýš 6 měsíců a v němž podle § 3 se praví, že ustanovení č. 31/1873. mor. z. z. platí dále potud, pokud nový zákon nemá zvláštních ustanovení. To se tedy týká i způsobu poskytování zápůjček na směnky, které není předpisem § 6 uved. zák. již omezeno jen na směnky vlastní. Ostatně nebyla záložna kontribučenského fondu jako osoba právnická, která se mohla samostatně právně zavazovati a nabývati; práv, v době vystavení sporné. směnky směněné nezpůsobilá podle § 1 směn. zák. I kdyby byla nezpůsobilá, nemělo by to podle § 2 směn. zák. vlivu na závazek odvolatele jako akceptanta směnky, jejíž platnost podle §§ 3 a 6 směn. zák. je nepochybná, a nemohou proto obstáti odvolatelovy námitky proti žalobkyni, vůči níž by mohl vznášeti jen takové námitky, jež by plynuly ze směnečného práva anebo přímo proti žalobkyni jako oprávněné ze směnky (§ 87 směn. zák.). Procesní soud nepochybil po právní stránce, ponechal-li směnečný platební rozkaz, o nějž jde, v platnosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jest souhlasiti s odvolacím soudem, že § 10 zák. z 23. března 1873, č. 31 mor. z. z. byl změněn ustanovením zák. ze dne 15. března 1888, č. 57 mor. z. z. Vyplývá to ze stylisace §§ 8, 10 zák. č. 31/1873 mor. z. z. a § 6 zák. č. 57/1888 mor. z. z. Pro tento názor svědčí také jednací řád kontribučenské záložny v j., který byl vydán v mezích zák. č. 30 a 31/1873 a č. 57/1888 mor. z. z. o zápůjčkách na směnky jednají §§ 20 a 21 jedn. ř. a souhlasí s §§ 6 a 7 zák. č. 57/1888 mor. z. z. Není tam ani zmínky, že by zápůjčky mohly býti poskytovány toliko na směnky vlastní. Podle § 6 zák. č. 57/1888 mor. z. z. a podle svého jednacího řádu mohla proto kontribučenská záložna v J. i vystavovati cizí směnky a poskytovati na ně zápůjčky. Žalovaný má sice pravdu, že lhůta podle § 6 zák. č. 57/1888 mor. z. z. byla překročena, nebyla-li směnka hned, jakmile byla nevyplněná odevzdána záložně, vystavena na dobu nejdéle 6 měsíců, a že funkcionáři kontribučenské záložny jednali při poskytnutí zápůjčky v souzeném případě proti uvedenému zákonu a § 20 jedn. řádu. Že by pro nezachování uvedených předpisů takto vystavené směnky byly nicotné, není však v zákoně stanoveno, nýbrž se v čl. II § 2 zák. č. 57/1888 mor. z. z. pouze uvádí, že zemský výbor má, shledají-li se nějaké závady, zaříditi přiměřenou nápravu a že jest také oprávněn členům užšího a širšího výboru, kteří povinnosti své poruší anebo zanedbají, uloží ti pořádkové pokuty po případě je též zbaviti úřadu.
Nelze proto přes dotčenou závadu pokládati směnku za nicotnou.

Citace:

č. 16666. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 148-149.