Čís. 1538.

»Nezpůsobilým k povolání« ve smyslu §u 152 tr. zák. jest, kdo nemůže konati veškeré podstatné práce, jaké nastávají pří zaměstnání jeho druhu.
(Rozh. ze dne 10. března 1924, Kr II 551/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 4. října 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého ublížení na těle podle §u 152 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje jediný důvod čís. 10 §u 281 tr. ř., dovozujíc, že výrok napadeného rozsudku, že porušení zdraví Františka Sch-a a jeho nezpůsobilost k povolání trvaly déle než 20 dní, není opodstatněn skutečnostmi, napadeným rozsudkem zjištěnými, že byl Sch. po 21 dní lékařem ošetřován a že byla část zranění ještě 28. dne pokryta hnědým strupem. Stížnost není v právu. Dovolávaný zmatek předpokládá, že napadený rozsudek podřaďuje skutek obžalovaného, jím zjištěný, pod jiné zákonné ustanovení, než které se k němu vztahuje při správném výkladu zákona. Stížnosti jest proto vycházeti výhradně ze skutkových zjištění napadeného rozsudku v jejich celistvosti. Rozhodovací důvody zjišťují — mimo předpoklady, stížností uvedené — ještě dále, že při části zranění— a to, jak plyne z nálezu a posudku znalců, u rány na pravém předloktí — lpěla ještě 28. dne kůže pevně na podkladě. Pokud byly na tomto místě kůže a přirozeně i podkožní vazivo s kostním anebo svalovým podkladem srostlé, byla pohyblivost pravého předloktí, t. j. údu, jehož nejen při tělesné práci, nýbrž i při skoro všech úkonech denního života postrádati nelze, omezena, protože jakýkoliv, obzvláště prudší nebo namáhavější pohyb vyvolal bolesti, které účinkovaly nepříznivě na celkový zdravotní stav zraněného. Je-li zraněný, zejména zemědělec, svým povoláním obzvláště v době žní nucen k těžším, namáhavějším pracem, jaké bez úplného ovládání pravé ruky vykonati nelze, musí se po dobu, po kterou vada trvá, zdržeti nejen prací, které jsou mu pro tuto vadu naprosto nemožný, nýbrž i prací, jejichž výkon v rozsahu jinak obvyklém pro bolesti, jimi způsobené, není možným. Léčení rány bude skončeno teprve, až se kůže a podkožní vazivo od podkladu opět uvolní a tím vrátí se neztenčená pohyblivost předloktí. Nelze proto shledati právní omyl v tom, že nalézací soud — přidav se k souhlasnému posudku soudních lékařů — má za to, že pro onu změnu na pravém předloktí, skutkem stěžovatelovým způsobenou a ještě 28. dne po zranění neodstraněnou, trvaly porušení zdraví a nezpůsobilost k povolání déle 20 dnů. Co do pojmu nezpůsobilosti k povolání řídí se napadený rozsudek správným názorem, že stačí, není-li dotčená osoba s to, by konala veškeré podstatné práce, jaké nastávají při povolání druhu, onou osobou provozovaného, tudíž není-li zemědělec s to, by konal práce, k jakým jest — jako obzvláště při sekání, mlácení, orání, nakládání a skládání — zapotřebí plného ovládáni pravého ramene. Závěru, po jakou dobu trvala nezpůsobilost k povolání u Františka Sch-a, není na závadu výpověď tohoto svědka. Stížnost uvádí ji nesprávně. Svědek neudal, že již několik dní po zranění sekal obilí, nýbrž seznal, že s poraněním dále na poli pracoval a práci skončil. Věta vztahuje se zřejmě — jak i rozsudek zjišťuje slovy, že Sch. ještě zrovna po zranění dále pracoval — na den, kdy byl poraněn, tudíž na dobu, kdy tu nebylo ještě oné změny, která se vyvinula teprve hojením otevřené rány a tvořením se nového vaziva na místě, kde bylo protnuto kosou, jíž stěžovatel na zraněného útočil.

Citace:

č. 1538. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, číslo/sešit č. 1538, s. 209-210.