Čís. 6800.

Prodatel byl oprávněn odstoupiti od smlouvy, nevyhověl-li nejistý kupitel jeho žádosti, by mu zřídil neodvolatelný akreditiv, a nebyl ani jinak ochoten kupní cenu zajistiti. — Čís. 6800 —
277
Předpisem §u 57 vyr. ř. nejsou odstraněny účinky započtení podle §u 1438 obč. zák. a složení dluhu na soudě podle §u 1425 obč. zák. Složení dluhu na soudě nemá však účinku, nestalo-li se řádně. Tak jest tomu, neplatil-li dlužník pohledávku proto, že namítal vzájemnou pohledávku, jíž však věřitel neuznal a jejíž správnost dlužník ve sporu neprokázal.
(Rozh. ze dne 15. února 1927, Rv 1 1348/26.)
Proti žalobě o zaplacení celé pohledávky, ježto dlužník nedodržel vyrovnacích splátek, namítal dlužník započtením vzájemnou pohledávku na náhradu škody, ježto žalující firma v době po uzavření vyrovnání neprávem odstoupila od dodací smlouvy, pročež žalovaný složil na soudě část vyrovnací kvóty, jíž svou vzájemnou pohledávku započítával. Procesní soud prvé stolice neuznal vzájemnou pohledávku, namítanou započtením, po právu; ve věci samé pak žalobu zamítl. Odvolací soud nevyhověl odvolání ani té ani oné strany. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného, k dovolání žalující firmy zrušil rozsudky obou nižších soudů ohledně žalobního nároku a vrátil věc prvému soudu, by, doplně řízení, znovu o ní rozhodl.
Důvody:
Dovolání žalované, opírající se o dovolací důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s., není opodstatněno. Jest otázkou, zda byla žalobkyně oprávněna odstoupiti od smlouvy dodací, ujednané mezi stranami v listopadu 1924 ohledně 1.390 párů obuvi, když žalovaná nevyhověla její žádosti, by jí otevřela u banky neodvolatelný akreditiv. Požadavek žalobkyně o otevření neodvolatelného akreditivu opíral se zřejmě o ustanovení §u 1052 obč. zák., když dovolatelka sama připustila v žalobní odpovědi, že žalobkyně nebyla povinna dodati jí zboží na úvěr, kdyjž se stala insolventní a o jejím jmění bylo zahájeno vyrovnání a tím uznala, že předpoklady pro použití práva v tomto ustanovení zákona prodavateli vyhraženého jsou splněny. Ve svém dovolání nebrojí žalovaná proti názoru, že žalující strana byla oprávněna žádati předem zajištění, nýbrž namítá jen, že by byla žalobkyně dosti zajištěna, kdyby se to bylo stalo tak, jak ona (žalovaná) chtěla, totiž složením peněz u banky ve prospěch žalobkyně. Nižší soudy ovšem zjistily na základě dopisu ze dne 16. února 1925, že se žalovaná nabízela, že uloží pro žalobkyni u některé brněnské banky fakturovaný peníz, který si žalobkyně může vyzvednouti po převzetí zboží. Soudy tyto zjistily však také dále, že žalovaná v dopise ze dne 6. dubna 1925 prohlásila, jednak že nemá příčiny otevírati žalobkyni jí požadovaný neodvolatelný akreditiv, dokud jí nebude zaslán protivzorek, ačkoli tento, jak na základě jejího dopisu ze dine 16. února 1925 bylo zjištěno, v rukou měla, a také proto, že chce zboží u ní osobně převzíti a zaplatiti. Tím odepřela žalovaná nejen vyhověti požadavku žalobkyně, nýbrž nesložila ani, jak zprvu nabízela, fakturovaný peníz pro žalobkyni u některé banky. Ježto ustanovení §u 1052 obč. zák. poskytuje prodateli jen právo žádati zajištění, ale nikoli — Čís. 6800 —
278
právo je vynutiti, byla žalobkyně oprávněna, když žalovaná jí zajištění nedala, odepříti plnění, neboť zákon praví výslovně, »že může své plnění odepříti až do té doby, kdy bude poskytnuto neb zajištěno plnění vzájemné.« Neporušila tudíž žalobkyně smlouvy dodací, žalované nevznikl nárok na náhradu škody ani podle §u 1295 obč. zák., ani podle čl. 355 obch. zák., jehož předpokladu tu není, když se žalobkyně neocitla v prodlení, tím méně v zaviněném prodlení.
Dovolání žalobkyně, opírající se o dovolací důvod podle §u 503 čís. 4 c. ř. s., jest odůvodněno. Jde o tázku, zda nastalo v projednávaném případě obživnutí původní pohledávky žalobkyně podle §u 57 vyr. ř., když žalovaná, jak není sporno, nesplatila žalobkyni 40% kvótu její k vyrovnání přihlášené pohledávky, jejíž výše není sporná, úplně ve lhůtách soudním vyrovnáním stanovených. Řešení otázky, zda měla okolnost, že žalovaná si srazila z pohledávky žalobkyně dobropisy 2201 Kč 54 h, vliv na obživnutí původní pohledávky, odpadá, když první soud uznal, že žalované přísluší proti žalobkyni dobropisy ve výši jí účtované a žalobkyně odvoláním tuto část rozsudku prvního soudu vůbec nenapadla. Jinak se má věc s námitkou žalované, že o obživnutí pohledávky žalobkyně nelze prý ml uviti jednak proto, že jí příslušela vzájemná pohledávka ve výši 9.659 Kč Z důvodu náhrady škody neplněním dodací smlouvy, jednak že částku ve výši vzájemné pohledávky složila na soudě. Při řešení této· námitky jest předně vycházeti z ustanovení §u 57 vyr. ř. ve znění čl. III. zák. ze dne 26. dubna 1923 čís. 99 sb. z. a n., jež praví, že dlužník, nesplní-li včas a plně potvrzené vyrovnání, ztrácí výhody z vyrovnání. Dle výkladu, který dal nejvyšší soud tomuto ustanovení zákona ve svých četných rozhodnutích, nemá významu, z jakého důvodu se nedodržení stalo. Přes to nelze však říci, že by tímto ustanovením byly odstraněny účinky předpisu o započtení podle §u 1438 obč. zák. a o složení dluhu na soudě podle §u 1425 obč. zák. Neboť v obou případech jde o placení, které sprošťuje dlužníka dluhu. Avšak v souzeném případě dovolává se žalovaná neprávem těchto účinků. Námitkou započtení nemohla žalovaná zabrániti obživnutí pohledávky žalobkyně, když jest zjištěno, že namítaná jí vzájemná pohledávka není důvodem po právu. Ale žalovaná nebyla sproštěna dluhu ani tím, že peníze složila na soudě. Složení na soudě jest podle §u 1425 obč. zák. též placením a sprošťuje dlužníka dluhu dnem, kdy peníze byly složeny, avšak jen tehdy, stalo-li se způsobem v zákoně předepsaným, totiž řádně. Nižší soudy mají za to, že tomu tak bylo v souzeném případě, ale názor ten je mylným. Důvody, pro něž lze s účinkem dluh plniti složením na soudě, musí tkvíti v osobě věřitelově. Odvolací soud vyslovil, že důvod tento tkvěl v osobě žalobkyně proto, že neuznala vzájemné nároky žalované, čímž zřejmě mínil důvod, že věřitel byl nespokojen s tím, co se mu nabízí. Avšak důvod ten předpokládá, že dlužník sám nabídl plnění řádně. V souzeném případě měl dlužník (žalovaná) plniti nepopřenou pohledávku žalobkyně přihlášenou k vyrovnání ve lhůtách podle ujednaného vyrovnání. Раk-li však žalovaná pohledávku neplatila z důvodu toho, že namítala vzájemnou pohledávku, kterou nejen že žalobkyně neuznávala za správnou, nýbrž její správnost se jí (žalované) nepodařilo ani ve sporu prokázati, nelze tvrditi, že dlužník sám nabídl plnění řádně. Byl proto věřitel (žalobkyně) s tím, co se mu nabízelo, právem nespokojen a složení na soudě nestalo se řádně, čímž také nenastaly jeho účinky, totiž sproštění dlužníka dluhu. Důvody, kterými žalovaná strana chtěla zabrániti obživnutí pohledávky žalobcovy, odpadly a toto nastalo podle §u 57 vyr. ř. Přes to však nemohlo dojití k odsouzení žalované, když nižšími soudy nebylo bezpečně vyřčeno, zda pohledávka žalobkyní uplatňovaná 49.937 Kč 99 h jest onou obživnuvší pohledávkou, na niž má tato nárok. Není sporu o tom, že žalobkyní přihlášená pohledávka k vyrovnání činila i s úrokem do 10. ledna 1925 69.600 Kč 37 h. Avšak podle výpočtu žalobkyně činí její pohledávka po srážce splátek hotově učiněných 17.342 Kč 02 h a po srážce 7.879-57 Kč, o niž žalobní žádost omezila, ještě 49.937 Kč 99 h. Tolik také žádá se 12%ním úrokem, ač omezila žalobní nárok na 49.937 Kč 99 h se 6%ním úrokem. Žalovaná však uznala jen 69.704 Kč 09 h a prohlásila, že veškeré údaje žalobní popírá, pokud je výslovně neuznává. Po srážce splátek hotově učiněných 17.342 Kč 02 h a uvedených 7.879 Kč 57 h činila by dle údajů žalované obživnuvší pohledávka jen 44.482 Kč 50 h. Při tom se ovšem nepřihlíží k dobropisům právoplatně ve prospěch žalované uznaným. Dle toho není dosud bezpečně zjištěno, kolik činí obživnuvší pohledávka žalobkyně. Tato vada zamezuje úplné vysvětlení a důkladné posouzení rozepře a bude ji odstraniti provedením důkazů stranami v tom směru nabídnutých, a to prvním soudem, když jest již řízení první stolice jí stiženo.

Citace:

Čís. 6800. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 302-305.