Č. 733.

Zabírání bytů: * Nabídne-li majitel bytu za místnosti, které úřad hodlá zabrati, místnosti náhradní, a přijme-li úřad nabídku, není dle § 9 zák. z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. oprávněn zabrati místnosti, jichž zabrání se byl vzdal, když majitel bytu poskytl náhradní místnosti dle dohody.
(Nález ze dne 24. února 1921 č. 2317.)
Věc: Josef a Marie J. v Brně proti společnému bytovému úřadu v Brně o zabrání místností.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: — — —
Rozhoduje o stížnosti řídil se nejvyšší správní soud následujícími úvahami: Dle ustanovení § 9, odst. 4. zák. z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. jsou ze zabrání podle § 8 tohoto zákona vyloučeny místnosti, jejichž majet- níci v době s obcí (společným bytovým úřadem) sjednané zřídí svým nákladem přiměřené byty náhradní a pronajmou je osobám, označeným obcí (společným bytovým úřadem) anebo poskytnou náhradní byty v místnostech, nepodléhajících zabrání.
Toto zákonné ustanovení vylučuje tedy ze zabrání byty a místnosti, které by jinak dle § 8 zákona zabrání podléhaly, splní-li majetníci jejich podmínku zákonem stanovenou. Podmínka tato záleží v tom, že poskytnou za souhlasu obce (společného bytového úřadu) byt náhradní.
Smysl tohoto ustanovení je zřejmě ten, že souhlasnou vůlí obce (společného bytového úřadu) a majetníka bytu neb místnosti po zákonu zabratelné odvrátí se zásah do práv majetníkových jilnak dle § 8 zák. přípustný. Na místo nálezu zabíracího nastupuje pak ujednání mezi majetníkem a obcí (společným bytovým úřadem).
Ve sporném případě, jak svrchu byl vylíčen, došlo mezi stěžovatelem a společným bytovým úřadem vskutku k takovémuto ujednání, jímž náhradní byt byl zcela určitě označen. Majetník bytu ujednání toto nesporně splnil. Plyne již z povahy ujednání takového, jakožto právního, jednání obě strany vížícího, že společný bytový úřad nemůže je svým jednostranným projevem rozvázati, nemá-li pro to jiné příčiny, než že změnil svůj právní náhled o tom, že poskytnutý byt náhradní má náležitosti zákonem požadované. Jiného důvodu, kterým by své ustoupení od vzájemné dohody ospravedlnil, úřad neuvedl. Dlužno tudíž byt, za který stěžovatel dle ujednání se společným bytovými úřadem poskytl byt náhradní, považovati za vyloučený ze zabrání. Nelze proto srovnati se zákonem, když společný bytový úřad takovýto byt opětně zabral i slušelo tedy naříkané rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

Č. 733. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 261-262.