Čís. 6382.

Odpůrci nárok v úpadku.
Odpíratelným jest zajištění neb uspokojení, jehož se dostalo věřiteli na splatnou pohledávku, pouze tehdy, dostalo-li se tím věřiteli t. zv. objektivní výhody, totiž obdržel-li něco, nač neměl právo nebo co neměl právo požadovati v tomto způsobu nebo v tomto čase.
Věřitel, jemuž přísluší splatná peněžitá pohledávka, nemá nároku, žádati odevzdání jiných předmětů z majetnosti dlužníka, které neslouží obvykle k uspokojení peněžních pohledávek, na místo placení, leda že by to bylo při vzniku dluhu anebo později v období ještě právně volném výslovně ujednáno. Nezáleží na tom, zda věřitel věděl, že se mu dostává výhody před ostatními věřiteli, jen když se mu jí dostalo objektivně. — Čís. 6382 —
1489
Smlouva úpadce o zřízení zástavy jest hotovou a závaznou již tím, že úpadce prohlášení o dání věci do zástavy odevzdal věřiteli a tento je přijal. Výslovného přijetí věřitelova není třeba.
(Rozh. ze dne 19. října 1926, Rv I 202/26.)
Žalobkyně uplatňovala k bytovému zařízení a perským kobercům vlastnické právo a domáhala se vyloučení jich ze žalované úpadkové podstaty; k dalším svrškům pak uplatňovala zástavní právo a domáhala se rovněž jich vyloučení ze žalované úpadkové podstaty. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání potud, že ohledně uplatňovaného vlastnického práva žalobu zamítl, ohledně uplatňovaného zástavního práva dovolání nevyhověl.
Důvody:
Dovolání uplatňuje dovolací důvody §u 503 č. 2 až 4 c. ř. s. Nižší soudy neuznaly oprávněnými námitky žalované strany, jimiž se bránila proti žalobnímu nároku, v nižádném směru. Neshledaly, že smlouvy ze dne 26. července 1923, o něž žalobkyně opírá uplatňované právo vlastnické ku svrškům v odstavci I. а) а I. b) rozsudkového výroku uvedeným a právo zástavní ku předmětům v odst. 1. c) ve výroku vypočteným, jsou neplatný, byvše vynuceny nespravedlivou a důvodnou bázní, neuznaly též, že tvrzené smlouvy, pokud jde o prodej svršků, nejsou dle svého pravého obsahu a úmyslu smlouvami kupními, nýbrž za kupní smlouvy vydávány jen na oko, ježto ve skutečnosti šlo jen o zástavní zajištění, neuznaly též, že kupní smlouva o koberce (odst. I. b) jest neplatna pro zkrácení přes polovici ceny, a nevyhověly konečně ani námitce odporovatelnosti, kterou žalovaná strana dle § 30 (1) konk. ř. vůči těmto smlouvám uplatňuje. Dovolání přiznati jest úspěch, pokud jde o žalobní nárok dle odst. I. а) а I. b) rozsudku první stolice, t. j. pokud jde o zcizení bytového zařízení a perských koberců a to již z obrany odporovatelnosti dotyčných právních jednání, jež žalovaná správa úpadkové podstaty proti těmto nárokům vznesla. Nesporno jest, že napadená právní jednání udála se v šedesátidenní době před uvalením úpadku na jmění úpadkyně Berty L-ové, jež stalo se dne 15. září 1923. Dle § 30 prvý odstavec konk. ř., o nějž žalovaná strana opírá námitku odporovatelnosti, jest odporovatelno zajištění neb uspokojení věřitele, které se stalo po tom, když nastala nezpůsobilost platiti, nebo když podán byl návrh na prohlášení úpadku, nebo v posledních šedesáti dnech před tím, dosáhl-li věřitel zajištění neb uspokojení, na které neměl nároku, nebo neměl nároku toho způsobu nebo toho času, leč by z právního jednání tohoto nenabyl výhod před ostatními věřiteli. Nesporno, že žalobkyni příslušela proti úpadkyni pohledávka 206 525 Kč a že pohledávka tato byla v době napadených právních jednání splatna. Odporovatelným jest zajištění neb uspokojení, jehož se věřiteli takto dostane, jen tehdy, dostalo-li se mu tím — Čís. 6382 —
1490
t. zv. objektivní výhody, obdrží-li něco, nač právo neměl nebo co v tomto způsobu nebo v tomto čase požadovati práva neměl. Napadenými právními jednáními dostalo se žalobkyni uspokojení tím, že jí byly svršky v odstavci I. a) a I. b) (bytové zařízení a perské koberce) úpadkyní prodány, t. j. místo placení odevzdány. Dlužno tedy zkoumati, zda žalobkyně na uspokojení tohoto způsobu (dání na místo placení) měla nárok. Ten bylo by jí přiznati jen tehdy, když by jí při onom právním jednání, z něhož jí její peněžitá pohledávka proti úpadkyni vzešla, nebo dodatkem k němu později, avšak ještě před obdobím § 30 (1) konk. ř. byl platně vzešel nárok na uspokojení toho způsobu, by totiž úpadkyně již tehdy byla smluvně a závazně připověděla uspokojení dluhu odevzdáním předmětů své majetnosti na místo placení. Takového právního nároku a jemu odpovídajícího závazku úpadkyně žalobkyně ve sporu ani netvrdila a rozsudky nižších soudů také nedovozují. Rozsudek prvého soudu uvádí, že žalobkyně oněmi právními jednáními nedosáhla výhody před jinými věřiteli, na kterou by neměla nároku, a odůvodňuje tento svůj názor pouze tím, že její pohledávka byla dávno splatna a že úpadkyně svými sliby toho docílila, že žalobkyně si nevymohla exekučního titulu a exekucí úhrady své pohledávky a že žalobkyně o zadluženosti úpadkyně nevěděla a tudíž ani vědomosti míti nemusila, že se jí dostává výhody na úkor ostatních věřitelů. V témž smyslu usuzuje i soud odvolací, pravě ve svých důvodech, že je lhostejno, zda uspokojení stalo se hotovým zaplacením nebo prodejem nábytku a koberců na srážku dluhu, ku kterýmžto důvodům odvolací soud dále dokládá, že žalobkyně byla k těmto právním jednáním oprávněna, správněji asi, že na uspokojení tohoto způsobu měla právo vzhledem ku prohlášení úpadkyně ze dne 16. prosince 1922, jímž tato »dává žalobkyni za půjčených 114 729 Kč všecky své věci,« ať šperky, nábytek, koberce, stříbro »co záruku«, takže, jak se praví v tomto prohlášení, »přes ně každým okamžikem může disponovati.« S důvody těmito nelze souhlasiti. Kdo má splatnou pohledávku, může arciť na dlužníku žádati placení, jde-li o pohledávku na penězích placení penězi jakožto obecným platidlem, nemá však nároku žádati odevzdání jiných předmětů majetnosti dlužníka, které obvykle k uspokojení peněžních pohledávek neslouží, na místo placení, leda že by to bylo při vzniku dluhu nebo později v období ještě právně volném ujednáno výslovně. Bez takovéto úmluvy zbývá jen obecný pořad exekuce na základě exekučního titulu, jejž si byl věřitel dříve vymohl. Není závažno, zda věděla žalobkyně, že se jí dostává výhody před ostatními věřiteli, jak o tom prvý soud pojednává; i když si toho vědoma nebyla, lze jednání odporovati, dostalo-li se jí takové výhody skutečně (objektivně). Při odevzdání na místě placení přichází dále v úvahu i cena, v níž se věci místo placení dávají a jež již sama o sobě může obsahovati pro věřitele objektivní výhody, což má v souzeném případě tím větší význam, ježto cena byla ujednána teprve při oněch právních jednáních v době šedesáti dní před úpadkem a ježto co do koberců (odst. I. b) žalovaná podstata ostatně dále tvrdí a znaleckým svědkem a seznáním úpadkyně dokázati se snažila, že smluvená cena nedosahovala ani polovice jejich ceny obecné. Že by žalobkyni byl příslušel nárok na uspokojení — Čís. 6382 —
1491
dáním věcí na místo placení již na základě nějaké s úpadkyní dříve platně a závazně ujednané úmluvy, žalobkyně, jak shora podotčeno, ani netvrdila a takový nárok nemůže pro sebe vyvozovati ani se shora citovaného prohlášení úpadkyně ze dne 16. prosince 1922. Neboť v prohlášení tom dlužno nanejvýše shledávati závazek úpadkyně, že dá žalobkyni za její pohledávku své tam blíže označené věci do zástavy (»co záruku«), nižádným způsobem však nelze z tohoto prohlášení odvozovati závazek, že její pohledávku uspokojí odevzdáním tam naznačených věcí na místo placení, kterýžto závazek by ostatně ku své hotovosti a zákonné platnosti vyžadoval zároveň úmluvy o tom, v které ceně věci ty mají býti žalobkyni na uspokojení její pohledávky odevzdány. Že ani žalobkyně sama takového závazku v onom prohlášení neshledávala, vysvítá z jejích vlastních přednesů, dle nichž svůj nárok na uspokojení tohoto způsobu ve sporu se ani nepokoušela tímto způsobem opodstatniti a zastává jenom stanovisko, že jest lhostejno, zda se uspokojení stalo hotovým placením či prodejem nábytku a pod. Že žalobkyně v prohlášení onom sama spatřovala jen závazek dlužnice ku zřízení ruční zástavy, jest vyjádřeno také v dovolací odpovědi, v níž se vzhledem na vývody žalované strany uvádí, že prohlášení ze dne 16. prosince 1922 bylo ukončením jednání o zřízení zástavy. Za těchto okolností nelze jinak, než spatřovati v oněch smlouvách, jimiž úpadkyně žalobkyni své bytové zařízení a perské koberce prodala a v této kupní ceně na místo placení odevzdala (přenechala), uspokojení, na které žalobkyně v tomto způsobu proti úpadkyní právního nároku neměla a dlužno tedy tato právní jednání uznati za bezúčinna vůči úpadkové podstatě. Z těchto důvodů bylo dovolání v tomto směru vyhověti, aniž jest třeba zkoumati, zda rozhodnutí nižších stolic vyhovují zákonu i co do ostatních žalovanou stranou uplatněných obran.
Co se týče žalobního nároku, uvedeného v odstavci I. c) (odevzdání stříbrného náčiní a ostatních v tomto odstavci zaznamenaných předmětů do zástavy), nebylo lze dovolání vyhověti, neboť, dlužno-li, jak shora uvedeno, v prohlášení shora citovaném spatřovati právně bezvadné převzetí závazku úpadkyně, že žalobkyni pro její pohledávku ze zápůjčky zřídí z předmětů své majetnosti, v prohlášeni tom blíže naznačených, zástavu (ruční zástavu), jest zastavení stříbrného náčiní a dalších předmětů v odstavci I. c) uvedených, jež se stalo dne 26. července 1923 způsobem k nabytí práva zástavního bezvadným, jen splněním onoho již dříve právně nezávadně převzatého závazku. Námitku dovolatelčinu, že by bylo bývalo třeba ku právní závaznosti této dřívější přípovědi, aby závazek ten byl žalobkyni výslovně přijat, nelze uznati oprávněnou. Smlouva, že úpadkyně pro svůj dluh takovouto ruční zástavu zřídí, stala se hotovou a závaznou již tím, že úpadkyně ono prohlášení ze dne 16. prosince 1922 druhé straně odevzdala a tato je, jak dle zjištěného stavu je nepochybno, i přijala. V důsledku tohoto názoru bylo by dále ještě zaujati stanovisko k obraně žalované podstaty, zda smlouva o zřízení zástavy uskutečněná dne 26. července 1923 jest neplatná z důvodu nespravedlivé a důvodné bázně. Avšak ani v této příčině nelze námitku tuto uznati oprávněnou, neboť, převzala-li úpadkyně již dříve tento závazek — čís. 6383 —
1492
ku poskytnutí ruční zástavy, není dle zjištěného stavu věci důvodu za to míti, že skutečné zřízení zástavy uskutečněné 26. července 1923 nebylo by se stalo z volného jejího rozhodnutí, nýbrž jen z donucení po rozumu §u 871 obč. zák.

Citace:

č. 6382. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 452-456.