Čís. 7046.

Netřeba, by písemný rukojemský závazek byl věřitelem přijat písemně.
K uplatňování nároku proti rukojmímu se nevyhledává, by byl hlavní dlužník předem marně žalován a exekvován, stačí, byl-li o zaplacení upomenut. Stala-li se upomínka teprve po podání žaloby, má to za podmínek § 45 c. ř. s. význam pouze v otázce útrat.
(Rozh. ze dne 10. května 1927, Rv 1 1316/26.)
Proti žalobě o zaplacení z důvodu rukojemského závazku namítl žalovaný najmě, že rukojemská smlouva nebyla uzavřena písemně a že nebyl dosud nárok vymáhán na hlavním dlužníku. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Žalovaný své záruční prohlášení potvrdil žalující straně dopisem, z jehož obsahu nade vši pochybnost plyne, »že žalovaný ručí za to, že dluh bude úplně zaplacen«. Zákon nežádá v § 1346 obč. zák., by smlouva rukojemská byla uzavřena písemně, nýbrž toliko, by se zavazující prohlášení rukojmího stalo písemně. Může tedy předcházeti ústní smlouva o rukojemství, kterouž pak rukojmí písemně potvrdí, jako v tomto případě. Zcela mylně požaduje prvý soud, by písemné záruční prohlášení bylo zvláště druhou stranou přijato, když potvrzuje ústní ujednání.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce neposoudil odvolací soud věc mylně (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Prohlášení žalovaného, že pohledávka žalobkyně proti hlavnímu — Čís. 7046 —
810
dlužníku (Jednotě) bude moci býti zaplacena do 15. neb 30. srpna 1925, že sám za to ručí, že žalobkyně nic u Jednoty neztratí, jest prohlášením rukojemským ve smyslu § 1346 obč. zák., které, byvši majitelem žalující firmy přijato slovy »jen aby to bylo, pane továrníku«, založilo rukojemskou smlouvu. Závazek rukojmího byl pak jeho dopisem ze dne 15. září 1925 písemně prohlášen, tak že požadavek písemnosti, stanovený novelisovaným odstavcem druhým § 1346 obč. zák. byl takto splněn, při čemž přijetí písemného závazku nevyžadovalo písemné formy (Ehrenzweig, II. díl, I. polovice str. 102). V dopise tomto učinil žalovaný, jak z dopisu zřejmo>, к majiteli žalující firmy prohlášení dvojí: a) nemusíte se báti, že u této Jednoty přijdete o peníze, já sám ručím za to, že dluh Váš bude úplně zaplacen, daný slib svůj dodržím a dávám jej zde písemně, a b) zavazuji se sám, že z těchto 12000 Kč (jež měla Jednota dostati od Státního pozemkového úřadu) Vám bude zaplacen, když ne celý dluhující Vám obnos, tedy z větší části. Zdánlivý rozpor mezi těmito dvěma prohlášeními nelze vysvětliti jinak, než že se žalovaný zaručil pod b) za to, že pohledávka žalobkyně bude aspoň z větší částky zaplacena ze zmíněných 1000 Kč, jakmile budou Jednotě Státním pozemkovým úřadem vyplaceny a pod a) za to, že zbude-li nějaký nedoplatek, bude úplně zaplacen žalovaným, neboť tento prohlašuje, že sám ručí, že žalující firma u Jednoty nepřijde o peníze. Z toho zjevno, že nesprávným jest výklad, který onomu dopisu dává žalovaný, že se prý chtěl zaručiti pouze způsobem pod b) uvedeným. Tomu názoru by přímo odporovalo znění záruky, uvedené pod a), které jest zcela určité a jasné. Nelze proto mluviti o rozšiřování objemu rukojemství, příčícím se § 1353 obč. zák. Závazku druhému (pod b) žalovaný dostál, neboť žalobkyni bylo za sporu vyplaceno ze zmíněných 12000 Kč od Jednoty, jak nesporno, aspoň 8000 Kč, úplně však pohledávka žalobkyně zaplacena nebyla a proto jest dosud účinným závazek rukojemský zmíněný pod a). Co do výtky, že písemný závazek žalovaného nebyl žalující firmou výslovně přijat a že tudíž platná smlouva rukojemská jím nebyla založena, dlužno poukázati na správné, stavu věci i zákonu odpovídající důvody napadeného rozsudku. Nebylo třeba uvažovati o tom, zda tento závazek rukojemský sluší pokládati za obchod na straně žalující firmy po rozumu čl. 272 čís. 2 obch. zák., či podle čl. 273 a 274 obch. zák., neboť dlužno tuto smlouvu rukojemskou již podle ustanovení § 1346 odstavec druhý obč. zák. uznati za závaznou. Podle § 1355 obč. zák. může placení od rukojmího býti teprve tehdy požadováno, když hlavní dlužník své povinnosti přes soudní nebo mimosoudní věřitelovo upomenutí nedostál. Aby hlavní dlužník byl předem marně žalován a exekvován, zákon nežádá. »Excepce excussionis sive ordinis«, jíž se žalovaný dovolává, platný zákon nezná. Že žalobkyně upomenula o zaplacení hlavního dlužníka a to marně, jest prokázáno dopisem Jednoty ze dne 24. října 1925, čímž splněna jest podmínka, za které může věřitel nastupovati proti rukojmímu (§ 1355 obč. zák.). Okolnost, že tato upomínka se.stala teprve po podání žaloby a že snad před tím hlavní dlužník upomenut nebyl, mohla by míti vzhledem k ustanovení § 406 c. ř. s. význam jen pro otázku útrat sporu, kdyby žalovaný byl v žalobní od- — Čís. 7047 —
811
povědi nejen namítl předčasnost žaloby pro neupomenutí hlavního dlužníka, nýbrž kdyby po provedeném jeho upomenutí byl žalovanou pohledávku ihned uznal a útraty proti žalobkyni účtoval (§ 45 c. ř. s.). To se však nestalo.

Citace:

Čís. 7046. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 835-837.