NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 528.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n.). Za obchodní místnosti lze pokládati pouze místnosti, sloužící přímo nebo nepřímo ku provozování obchodů ve smyslu obchodního zákona.
(Rozh. ze dne 26. května 1920, Rv I 279/20).
Pronajímatel vypověděl mimosoudně městské obci Mariánských Lázní nájem lázeňského domu. Námitkám vypovězené obce soud prvé stolice vyhověl a žalobu zamítl — mimo jiné z těchto důvodů: Jde o to, zda předmět nájmu jest obchodní místností ve smyslu § 1 nařízení o ochraně nájemců ze dne 9. února 1919, čís. 62 sb. z. a n. Nelze pochybovati o tom, že lázeňský sál s příslušenstvím jest nezbytnou součástí lázeňských podniků Mariánských Lázní a že jest pro podnik lázeňský naprosto nepostradatelným, ježto by jinak Mariánské Lázně ztratily na svém vzhledu vůči ostatním světovým lázním. Z toho plyne, že lázeňský sál a ostatní místnosti, sloužící společenským účelům, tvoří společenské středisko lázeňské a jsou jedním z hlavních zdrojů příjmů lázeňské správy. Je-li tedy soudu známo, že žalovaná obec měla značné příjmy z lázeňského domu a jej nutně potřebovala ku provozování svého lázeňského podniku, šlo tu o obchodní místnosti, již dlužno podřaditi nařízení o ochraně nájemců ze dne 9. února 1919, čís. 62 sb. z. a n. Ježto žalobce neopatřil si soudního svolení ku výpovědi ve smyslu § 1 cit. nař., bylo námitkám žalované obce vyhověti. Odvolací soud uznal výpověď účinnou — mimo jiné z těchto důvodů. Nařízení o ochraně nájemců ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n. vztahuje se k nájmu bytů, jednotlivých částí bytů а k nájmu obchodních místností (§ 1). V podstatě bylo nařízení tomuto vzorem býv. rakouské nařízení z ledna 1918, na jehož zásadách nebylo nic změněno, nýbrž byly přičiněny pouze některé doplňky, jimiž měla býti ochrana nájemců postavena na širší základnu. Dle vysvětlivek, vydaných k původnímu nařízení z ledna 1918, jest účelem nařízení o ochraně nájemců, by zajištěna byla existence a výdělek osob, na něž doléhají válečné poměry. Proto byla ochrana nájemců obmezena na byty a části bytů, tudíž na místnosti, jež slouží za přístřeší lidem a jich majetku; dále ovšem též na místnosti obchodní. Pojem bytů a částí bytů nevyvolává pochybností. Naproti tomu lze vykládati pojem »obchodních místností« různým způsobem. S hlediska nařízení o ochraně nájemců byl by nejsprávnějším výklad, že jsou jimi takové místnosti, jež slouží buď výlučně nebo převážně výdělku, by jím byla uhájena existence lidí. Ale i slovný význam by tomu nasvědčoval. »Obchodními místnostmi« jsou všechny místnosti, v nichž se provozuje obchod, t. j. činnost směřující k výdělku. Bylo by vyloučiti všechny místnosti, jež slouží jiným účelům a v nichž činnost ku docílení výtěžku zaujímá pouze místo podřadné. Dle zjištění jest předmětem nájmu lázeňský sál, jenž slouží v prvé řadě k účelům společenským a pouze podřadně přináší obci zisk. Tuto podřadnost soud prvé stolice přehlíží a nelze tu proto mluviti o obchodní místnosti ve smyslu cit. nařízení.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších stolic a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl — mimo jiné z těchto
důvodů:
Žalovaná strana tvrdila v námitkách proti výpovědi jen všeobecně, že na místnosti, jež všechny v lázeňském domě najala, vztahuje se ustanovení zákona o ochraně nájemců, aniž blíže uvedla důvod k tomu. Teprve při ústním jednání odůvodňuje tuto námitku tím, že místnosti dlužno považovati za místnosti obchodní, poněvadž jí bez nich správa lázeňská byla by znemožněna, neboť místnosti najaté tvoří podstatnou součást lázeňských zařízení, bez nichž by obec, jako orgán správu lázní vedoucí, utrpěla nejen újmu na representaci nezbytné k zachování proslulosti, nýbrž i újmu hmotnou, jelikož by trpěla značnou ztrátu na příjmech. Naproti tomu žalobkyně popřela, že by najaté místnosti patřily mezi lázeňské zařízení a popřela vlastnost jich jako místností obchodních, poněvadž i když z nich obec příjem má, není to příjem povahy obchodního zisku a obec také jako úřad, správu lázeňskou obstarávající, žádných obchodů neprovozuje. Kdežto první soud, pokládaje okolnost, že žalovaná obec z najatého objektu má příjmy a ho ve svém obchodě t. j. v lázeňském podniku s prospěchem užívá a nutně potřebuje, za soudu známou a tudíž důkazu vůbec nepotřebující (§ 269 c. ř.), tuto rozhodující okolnost blíže na přetřes ani nevzal tím méně výstižně objasnil a potřebné důkazy o ni provedl, bez bližšího vyjasnění místnosti najaté za místnosti obchodní uznal, usoudila stolice druhá, že o obchodních místnostech, třeba z najatého objektu měla obec i příjmy, nemůže býti řeči, když v nich obec obchod neprovozuje, any místnosti ty ani výhradně ani hlavně neslouží k tomu účelu, by z nich byl docílen zisk. Než aby se otázka, jde-li tu o místnosti takové, kterým možno přiznati povahu místností obchodních, t. j. místností sloužících přímo nebo nepřímo ku provozování obchodů ve smyslu obchodního zákona, spolehlivě rozřešiti mohla, měl již první soud vedle ustanovení § 182 c. ř. s. žalovanou stranu poukázati, by tuto rozhodnou okolnost náležitě odůvodnila, zejména přesně uvedla, k čemu místností sporných používá, a jakým způsobem ona z nich příjmy bere a jaké povahy příjmy ty jsou, a aby o těchto okolnostech, jež zevrubně probrati a objasniti třeba, provedl, bylo-li by potřebí, důkazy.

Citace:

č. 528. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 331-333.