NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 1031.

Zmateční stížností na záštitu zákona nelze vytýkati nesprávné nebo pochybné rozhodnutí otázky skutkové (důkazní).
(Rozh. ze dne 2. prosince 1922, Kr I 817/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost generální prokuratury na záštitu zákona do rozsudku okresního soudu v České Lípě ze dne 16. března 1922, pokud jím František K. byl uznán vinným přestupkem dle § 411 tr. zák., dále do rozsudku krajského jako odvolacího soudu v České Lípě, jímž bylo odvolání obžalovaného do tohoto rozsudku zamítnuto.
Důvody:
Generální prokuratura vytýká rozsudku odvolacího soudu, že se vůbec nezabýval otázkou neúplnosti řízení, dle odvolání obžalovaného v tom záležející, že nebyli slyšeni vývodní svědci obžalovaného, vedení jednak o nevěrohodnosti svědka E-а, jehož výpověď dle názoru odvolání musila míti vliv na přesvědčení svědka С-a o pachatelství obžalovaného, jednak o alibi téhož a o té okolnosti, že dle výpovědi C-ovy nebyla v době útoku ještě úplná tma, kdežto nabízenými vývodními svědky zejména manželkou listonoše F-a mělo býti prokázáno, že byla úplná tma. Tímto postupem odvolacího soudu byla dle názoru generální prokuratury zanedbána základní ustanovení trestního řádu, jichž šetřiti káže podstata řízení trestního (§ 281 čís. 4 tr. ř.), a výrok soudu o skutcích rozhodujících jeví se býti neúplným (§ 281 čís. 5 tr. ř.). Generální prokuratura dovozuje, že přes výpověď Josefa C-а, který v obžalovaném s plnou určitostí poznal jednoho z útočníků, měl býti připuštěn důkaz o alibi, že vzhledem ke značnému rozporu ve výpovědi svědka Antonína E-a bylo důležitým i vyšetření okolností, obhajobou tvrzených a tohoto svědka se týkajících, a že pak teprve mohl soud ve smyslu § 3 tr. ř. míti zřetel ke všem okolnostem к usvědčení nebo к obraně obviněného příhodným a pak teprve měly ve smyslu tr. ř. důvody co do jich věrohodnosti a průvodní moci býti bedlivě a svědomitě zkoušeny, a pak teprve měl soud dle předpisu § 270 odstavec pátý tr. ř. uvésti, jakými úvahami se řídil, nedbav činěných námitek. Generální prokuratura soudí proto, že rozsudkem prvního soudu i potvrzujícím rozsudkem »soudu odvolacího byl porušen zákon v ustanoveních §§ 3, 258 a 270 čís. 5 tr. ř. Zmateční stížnosti nelze vyhověti. Dle § 33 tr. ř. může býti zmateční stížnost na záštitu zákona vznesena jen tehdy, když jde o porušení nebo nesprávné užití zákona. Tedy pouze v porušení nebo nesprávném užití zákona, nikoli však i v nesprávném nebo pochybném rozhodnutí otázky skutkové nebo důkazní může spočívati důvod ku podání zmateční stížnosti dle § 33 tr. ř. Stížnost dle § 33 tr. ř. nemůže směřovati proti skutkovému základu rozhodnutí, účelem jejím není dosažení správného výkonu trestního v konkrétním případě. Zmateční stížnost, o niž tu jde, vybočuje z těchto zákonem vytčených mezí. Pokud stížnost vytýká rozsudku soudu odvolacího, že jeho výrok o skutcích rozhodujících jest neúplným (§ 281 čís. 5 tr. ř.), není v právu, neboť o neúplnosti výroku vzhledem k obsahu důvodů rozsudku první stolice, soudem odvolacím plně převzatých, jak je generální prokuratura sama uvádí, nelze mluviti. Vytýkaná neúplnost týká se řízení, a není neúplností výroku. Vývody zmateční stížnosti nesou se nepokrytě za tím cílem, dovoditi, že výpověď svědka Josefa C-а, o níž soud, označuje ji za naprosto věrohodnou, opírá přesvědčení o vině obžalovaného, není tak věrohodnou, jak soud za to má. Zdali výpověď svědecká jest věrohodná čili nic, jest čistě věcí volného uvážení soudce (§ 258 tr. ř.). Rovněž tak jest pouze věcí volné soudcovské úvahy, které důkazy pokládá soud za potřebné a které vzhledem k důkazům již provedeným nepokládá za nutné, jinými slovy, zda provedené důkazy jsou soudu postačitelny čili nic. Jest ovšem pravda, že nepřipuštění (neprovedení) nabídnutých důkazů může po případě zakládati zmatečnost dle § 281 čís. 4 tr. ř., avšak i tu jest věcí volného uvažování stolice zrušovací (vzhledem k § 468 č. 2 tr. ř. stolice odvolací), zdali ty neb ony důkazy pro nabytí přesvědčení soudu jsou nutný čili nic; v tomto směru tedy i soud zrušovací (odvolací), zkoumaje a uvažuje, zdali a jaký vliv by důkazy prvou stolicí neprovedené mohly míti na přesvědčení soudcovo, obírá se otázkou skutkovou a důkazní. Tyto otázky jsou však, jak shora řečeno, z okruhu úvah a rozhodování při zmateční stížnosti na záštitu zákona vyloučeny, a neshledává proto soud zrušovací v tomto případě předpokladů, za nichž dle § 33 tr. ř. může býti vznesena stížnost na záštitu zákona.

Citace:

č. 1031. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 560-561.