NPD documents search: Váž. tr., 6 (1924)

Č. 510.

Obecní statek (Čechy): I při provádění důkazu pamětníky o obyčeji zachovávaném v době zavedení obecního zřízení co do práva na užitky obecního statku, budiž šetřeno zásady slyšení stran.
(Nález ze dne 6. září 1920 č. 6485.)
Věc: Agáta Kastlová v Žihli proti zemskému správnímu výboru v Praze stran užívání obecního statku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: V podání ze dne 20. ledna 1915 k městskému zastupitelstvu v Žihli uvedla stěžovatelka, že koupila smlouvou ze dne 9. srpna 1902 realitu čp. 30 s příslušenstvím a pozemky tamtéž, kteréžto příslušenství se zřetelem na to, že dům čp. 30 s kolnou a stájí v roce 1902 vyhořel, záleží toho času ze stavební parcely č. kat. 66/1 se dvorem, stavební parcely 56/2 se stodolou a stav. parc. 66/3 s domem čp. 142 v Žihli. S touto živností bylo prý od nepamětných dob, zejména již před rokem 1864 a dosud spojeno dle § 70 obec. řádu oprávnění k výkonu užívacího práva k obecnímu statku města Žihle, zejména k lesním užitkům a pobírali držitelé živnosti té ode vždy užitky vypadající na druhou třídu oprávněných živností. Nabyvši živnosti té, k níž patří asi 17 jiter půdy. nevystavěla stěžovatelka znovu domu čp. 30, poněvadž je při ní, jak uvedeno, ještě také dům čp. 142 a obývala proto tento dům. Na jednotnosti hospodářství a na potřebě užitku pro tato hospodářství se tudíž nic nezměnilo; byť i ze dvou k živnosti náležejících domů jeden shořel a nebyl znovuzřízen, zůstala živnost právě tak jako dříve a pobírala stěžovatelka užitky na živnost tu vypadající.
V roce 1915 užitky vydány jí nebyly, nebyla vyrozuměna o rozdělování užitků a nedostalo se jí také obvyklých užitků z obecního lesa a to prý proto, že dům čp. 30 shořel, což však neodpovídá ustanovením § 70 obec. zř., protože oprávněná hospodářská jednotka zůstala touž. Žádá proto, aby v uznání tohoto jejího práva bylo opatřeno, aby obvyklé užitky byly jí i na dále vydávány jako dosud.
Výměrem purkmistrovského úřadu ze dne 21. února 1915 bylo jí sděleno, že obecní výbor se usnesl, že upravení užívacího práva může se státi pouze, je-li o to žádáno.
Okresní výbor v Jesenici zamítl stížnost, poněvadž o přenesení užívacího práva nutno zakročiti prosbou.
Zemská správní komise usnesením z 9. února 1916 zrušila rozhodnutí okresního výboru, jakož i usnesení obecního výboru.
Obecní výbor usnesl se pak dne 14. června 1916, že nepovoluje přenesení lesního užívacího práva s domu čp. 30 na dům čp. 142.
Okresní výbor v Jesenici zamítl usnesením ze dne 30. prosince 1916 odvolání stěžovatelčino, neboť podle svrchu uvedeného nálezu zemské správní komise jest obec povolána rozhodovati volně o přiznání užívacího práva, je-li prokázán podobný obyčej z doby před 1864. Poněvadž tomu tak je podle vyhledávání a zprávy purkmistrovského úřadu v Žihli, byl obecní úřad beze vší pochybnosti oprávněn rozhodovati volně o přenesení lesních užívacích práv.
Naříkaným rozhodnutím zamítl žalovaný úřad stížnost do rozhodnutí toho podanou.
O stížnosti proti výroku tomu vznesené uvážil nejvyšší správní soud takto:
Jak z naříkaného rozhodnutí patrno, řeší se v něm dvě otázky a to jednak, zda stěžovatelce náleží právo na požitky obecního statku již jako držitelce hospodářské usedlosti náležející k vyhořelému domu čp. 30, jednak zdali v tom případě, že bylo sporné právo požitkové původně spojeno výhradně s držením domu čp. 30, nabyla stěžovatelka práva toho přenesením jeho s domu čp. 30 na dům čp. 142. Obě otázky ty zodpověděl žalovaný úřad záporně, vycházeje při první z předpokladu, že obecní statek v Žihli neslouží k podpoře hospodářských nemovitostí, nýbrž že právo používací je spojeno úzce s držením toho kterého domovního čísla.
Předpoklad tento opírá o výnos bývalého krajského úřadu v Žatci ze dne 1. listopadu 1823 č. 6591 a rozhodnutí své ze dne 13. listopadu 1911 č. 89571. Leč uvedený výnos krajského úřadu mluví pouze o měšťanech zařaděných do 5 tříd a odkazuje na seznam, který však ve spisech není založen. Že by požívací právo bylo upoutáno pouze na držení určitých domovních čísel a že by sloužilo pouze k podpoře těchto domovních stavení bez ohledu na hospodářství případně s nimi spojená, výnos nikde nepraví. Pokud pak naříkané rozhodnutí dovolává se výroku žalovaného úřadu ze dne 13. listopadu 1911 č. 89571, tož nutno poukázati k tomu, že pod č. 5 rozhodnutí toho, souhlasícím s odst. 3 rozhodnutí téhož úřadu ze dne 14. října 1914 č. 2266, praví se výslovně, že objem užívacího práva jest obmeziti na roční potřebu domu, případně statku k němu náležejícího a nepropachtovaného (des zu dem Hause gehӧrigen nicht verpachteten Gutes), čímž bylo jasně vysloveno, že užívací právo, o něž jde, nemělo sloužiti pouze a výlučně k podpoře toho kterého domu, nýbrž hospodářské jednotky k domu tomu náležející. Nelze tedy ze žádného z obou úředních aktů, jichž se naříkané rozhodnutí dovolává, již dle jejich obsahu ničeho vyvozovati pro tvrzení, že právo na požitky obecního statku v Žihli spojeno jest s držením nemovitostí domovních. Není proto ani třeba zkoumati, jaký právní význam by řečené akty úřední pro spornou otázku vůbec míti mohly.
Dle ustanovení § 70 obec. zříz. sluší práva na užitky statku obecního posuzovati dle obyčeje v době zavedení obecního zřízení uznávaného a zachovávaného.
Zdali dle tohoto právního obyčeje spojeno jest právo na užitky obecního statku v Žihli s držením určitých domovních nemovitostí, jak míní žalovaný úřad, či s držením hospodářských usedlostí, jak stěžovatelka tvrdí a tvrdila již v řízení správním, zejména ve svém odvolání ze dne 6. července 1916 a ze dne 29. ledna 1917, nebylo v řízení správním bezpečně zjištěno, neboť oba žalovaným úřadem dovolávané akty úřední, jak již svrchu podotčeno, existenci právního obyčeje úřadem předpokládaného nikterak nepotvrzují a jinakého důkazu si o něm úřad nezjednal. Toto opomenutí zakládá podstatnou vadu řízení, kterou sluší odstraniti náležitým zjištěním právního obyčeje v době po zákonu rozhodné, při čemž bude po případě přihlížeti i k tomu, zda dům č. p. 142 v době té vůbec již tu byl a s domem č. p. 30 hospodářskou jednotku tvořil, či zda snad teprve později byl zřízen.
Teprve v případě, že by bezvadným způsobem bylo zjištěno, že stěžovatelce již jako držitelce domu č. p. 142 právo užívací nenáleží, bylo by na místě luštiti otázku druhou, totiž ohledně přenesení práva toho s domu č. p. 30 na dům č. p. 142.
Naříkané rozhodnutí možnost takového přenesení v základě obyčeje v obci Žihli panovavšího zásadně připouští, zamítá však nárok stěžovatelem proto, že neprokázala, že tu jsou podmínky přenesení toho, taktéž o obyčej ten se opírající, totiž svolání obecního zastupitelstva. K přesvědčení o existenci tohoto obyčeje stěžovatelkou popřeného, dospěl žalovaný úřad, uváživ výsledky provedeného důkazu výslechem pamětníků. Stěžovatelka vytýká však také tomuto průvodnímu řízení vadnost. Žalovaný úřad uvádí ve svém rozhodnutí, že stěžovatelka k provedení důkazu toho nedostavila se ani sama, ani svým právním zástupcem a předpokládá tedy patrně, že byla obeslána. Dle správních spisů rok k provedení důkazu položen byl původně na 13. června 1918 a není ve spisech těch naprosto nic, co by nasvědčovalo, že stěžovatelka k roku tomu byla řádně obeslána — a okolnost stěžovatelkou přiznanou, že jí městský tajemník soukromě sdělil, že v několika dnech přijde komise okresního výboru, za řádné obeslání považovati nelze. Rok ten byl před ustanoveným dnem z úřední moci odročen na 20. června 1918 a byly dle výkazu ve správních spisech založeného o odročení tom vyrozuměny osoby přezvědné, o jejichž výslech šlo; že by však vyrozumění toho také stěžovatelce se bylo dostalo, ze spisů správních patrno není a zejména neprokazuje to onen výkaz, na němž jméno její uvedeno jest pouze mezi osobami, jež vyrozuměny býti měly, aniž by bylo patrno, že se tak skutečně stalo. Nemá tedy svrchu uvedený předpoklad žalovaného úřadu ohledně obeslání stěžovatelčina opory ve spisech a není vyvrácena její výtka, že nebyla obeslána a jeví se tudíž býti důvodnou výtka vadnosti řízení spočívající v tom, že k provedení důkazu výslechem osob přezvědných přivzata nebyla a že odňata jí tím byla možnost při provedení důkazu toho spolupůsobiti, což v daném případě mohlo míti význam tím větší, když osoby přezvědné obmezily se na pouhé tvrzení, neuvedly však ani určitých okolností, o něž tvrzení to se opírá.
Dospěl tedy žalovaný úřad ke zjištění obyčeje, pro jehož nezachování zamítavý výrok nižších stolic na úkor stěžovatelčin potvrdil, taktéž způsobem vadným.
Z těchto důvodů slušelo naříkané rozhodnutí po rozumu § 6 zákona o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 510. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 520-523.