NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 1

Čís. 1930.

Sazba §u 103 tr. zák. jest sazbou jednotnou a přísnější, než II sazba §u 182 tr. zák. ve smyslu článku I čís. 1 zákona ze dne 12. prosince 1923, čís. 259 sb. z. a n. Není tu zmatku čís. 10 §u 281 tr. ř., nevyslovil-i soud podle §u 261 tr. ř. nepříslušnost k projednání obžaloby pro zločin §u 181 tr. zák., jelikož čin spadá pod § 101 tr. zák.
Nelze-li jednání, tvořící jednotný a nedílný čin, rozčleniti ve více samostatných, na sobě neodvislých počinů, lze vysloviti beztrestnost podle §u 187 tr. zák. jen, byla-li včas nahrazena všechna škoda.
K vyloučení beztrestnosti není třeba, by vrchnost měla již určitou vědomost o vině pachatelově; stačí i vzdálené, půtahy odůvodněné podezření.
Přednosta okresního soudu jest vrchností ve smyslu §u 187 tr. zák. (Rozh. ze dne 16. března 1925, Zm I 66/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chrudimi ze dne 27. listopadu 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §u 181 tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř. uplatňuje zmateční stížnost, že v obžalobě dané jednání obžalovaného zakládá nebo aspoň zakládati může podstatu zločinu zneužití moci úřední podle §u 101 tr. zák. a že v důsledku toho měl nalézací soud zřetelem na ustanovení §u 261 tr. ř. vyřknouti svou nepříslušnost a postoupiti věc příslušnému soudu porotnímu. Stížnost je bezdůvodná. Nesledujeť tímto žádáním zlepšení posice obžalovaného, jak to spočívá v povaze každého opravného prostředku, uplatňovaného ve prospěch obžalovaného a předpokládajícího, by stěžovatel byl rozhodnutím soudu ve svých právech zkrácen. Veřejný obžalobce shledal tu sice předpoklady trestnosti podle II. sazby §u 182 tr. zák. (těžký žalář od 5 do 10, po případě 20 let), navrhl však podle článku I čís. 1 zákona ze dne 12. prosince 1923, čís. 259 sb. z. a n. použití zmírněné trestní sazby těžkého žaláře od 1 do 5 let. Naproti tomu je však zločin podle §u 101 tr. zák. ohrožen podle §u 103 tr. zák. těžkým žalářem od 1 roku do 10 let, poněvadž trestní sazbu dle tohoto místa zákonného (těžký žalář od 1 roku do 5 roků, dle velikosti zlomyslnosti a škody až do 10roků) dlužno považovati za jednotnou. Nestala se proto obžalovanému žádná křivda, když jeho jednání bylo podřaděno sankci mírnější a nemá tudíž oprávněného důvodu ku stížnosti. Tím stávají se další vývody zmateční stížnosti v této souvislosti uplatňované bezpředmětnými.
Právem uznal nalézací soud, že nejsou splněny předpoklady pro použití dobrodiní §u 187 tr. zák. Při posuzování této otázky dlužno vycházeti ze základního zjištění nalézacího soudu, že celé jednání obžalovaného, poněvadž vzešlo časově i místně z téhož zločinného rozhodnutí, v němž bylo pokračováno, a poněvadž neseno a proniknuto bylo týmž zlým úmyslem, považovati dlužno za jediný čin trestný. Jde proto dle všeobecných zásad trestního práva, aniž by bylo třeba dovolávati se sčítací zásady §u 173 tr. zák., ve skutečnosti o jeden skutek trestný, který nelze rozčleňovati ve více samostatných, od sebe neodvislých počinů, jejž dlužno naopak považovati za čin jednotný a nedílný, a je dle toho přípustno vysloviti beztrestnost podle §u 187 tr. zák. jen tenkráte, byla-li nahražena všechna škoda včas. To se zde nestalo. Je zjištěno, že trestní oznámení na obžalovaného státnímu zastupitelství bylo učiněno dne 11. května 1924 a že obžalovaný ještě po tom, dne 24. června 1924, nahradil 51 Kč 80 h na zpronevěřených soudních depositech, kteréžto zpronevěry vyšly na jevo teprve tohoto dne, tudíž po té, když vrchnost o jeho zavinění měla již vědomost. Okolnost, že obžalovaný již v listopadu 1922 se vůči vrchnímu oficiálu Janu M-ovi, vedoucímu tehdy peněžní knihu, zavázal, že je ochoten nahraditi i další položky, kdyby se ještě objevily, je právně nezávažna. Neboť v ochotě, škodu nahraditi, nelze spatřovati náhradu ve smyslu §u 187 tr. zák., jíž je jen skutečná náhrada škody; v takovém případě zůstává jen při pouhé dobré vůlí, škodu nahraditi, ale bez skutečné náhrady, která je podle zákona nezbytnou podmínkou beztrestnosti. Již z této úvahy je zmateční stížnost, dovolávající se pro nepoužití §u 187 tr. zák. důvodu zmatečnosti čís. 9 b) §u 281 tr. ř. bezpodstatná a nebylo by zapotřebí, obírati se ostatními námitkami k dolíčení tohoto důvodu dále ještě uplatňovanými.
Jen nadbytkem budiž zdůrazněno, že správným jest náhled nalézacího soudu, pokud vyslovil, že opožděnou s hlediska §u 187 tr. zák. byla i náhrada zpronevěřených deposit v částce 2203 Kč 30 h, byť i k ní bylo došlo dlouho před trestním oznámením na státní zastupitelstvo, totiž dne 7. listopadu 1922. Neboť je zjištěno, že přednosta okresního soudu po té, když mu bylo dne 19. října 1922 vrchním oficiálem Č-ou učiněno oznámení o zpronevěře peněžitých pokut v částce 590 KČ, nařídil vrchnímu oficiálovi Janu M-ovi, by provedl důkladnou revisi peněžní knihy; jejím výsledkem bylo zjištění zpronevěr na civilních a trestních depositech ve výši 2203 Kč 30 h, kterýžto peníz sám o sobě opravňoval by použití II. sazby §u 182 tr. zák. Obžalovaný nahradil i tuto částku (dne 7. listopadu 1922) a to dříve, nežli o výsledku revise bylo přednostovi učiněno hlášení, nicméně nemůže se oprávněně dovolávati ustanovení §u 187 tr. zák. Vyslovilť nalézací soud ve shodě s tímto předpisem, jejž vykládati sluší ve spojení s doplňujícím jej ustanovením §u 188 tr. zák., že ku vyloučení náhrady s účinkem §u 187 tr. zák. není třeba, by vrchnost měla již určitou vědomost o vině pachatelově, že naopak stačí pouhé i vzdálenějšími půtahy odůvodněné podezření (viz rozhod. Sb. n. s. tr. č. 573, 1088 a m. j.). Tomu tak bylo zde, kde přednosta soudu, nabyv vědomosti o zadržení peněžitých pokut obžalovaným v částce 590 Kč a chovaje z příčiny té důvodné podezření, že obžalovanému padají k tíži další ještě případy zpronevěry, nařídil důkladnou revisi, která podezření to také úplně potvrdila. Namítá-li stížnost, že přednosta soudu ani po prohlídce peněžní knihy nedospěl k pevnému přesvědčení, že jde o zpronevěry, nýbrž že pojal věc jako nepořádek, dlužno jí jednak připomenouti, že podle zákona stačí již pouhé i vzdálenými půtahy odůvodněné podezření, jednak odkázati na oznámení přednostovo, na jehož obsah se při svých výpovědech odvolával a z něhož je patrno, že pohlížel na jednání obžalovaného jako na malversace a jen z toho důvodu neučinil trestního oznámení, poněvadž krátce před tím se přihodil u téhož soudu podobný případ s úředním sluhou Václavem S-ou, jenž pak porotou byl z obžaloby proto sproštěn, že škoda byla nahražena. Použil-li svědek na jednom místě výrazu »nepořádek«, nelze výraz tento vytrhovati z celé souvislosti a sám o sobě posuzovati.
Marně namáhá se zmateční stížnost dokázati, že oznámení o poklescích obžalovaného přednostovi soudu nelze považovati za oznámení soudu nebo jiné vrchnosti podle §u 187 tr. zák. Zákon mluví o »soudu« vůbec, aniž by označení toto nějak omezoval nebo co do instančního poměru soudů neb co do oboru jejich působnosti blíže určoval. Není proto v zákoně podkladu pro náhled, že slovem »soud« jsou míněny jen onen oddíl a ony orgány, které povolány jsou ku stihání trestnímu. Představujeť soud, ať vykonává tu neb onu pravomoc soudní, jednotný úřad veřejný, který je na venek representován přednostou soudu. Vyslovil proto soud s poukazem na § 25 zákona o organisaci soudní právem, že přednosta soudu, v němž soustřeďují se veškerá soudní oddělení a, jenž jako takový je oprávněn vykonávati veškerou, tudíž i trestní pravomoc okresnímu soudu přidělenou, kromě všeobecného dohledu služebního jest oprávněn a povinen mocí svého úřadu přijímali trestní oznámení a že nejde tu jen o administrativního představeného úřadu vůbec. Rovněž ustanovení §u 84 tr. ř. nečiní pochybným oprávnění, ba povinnost okresního soudu, representovaného jeho orgány, by dal podnět k zavedení trestního řízení pro trestné činy, které k jeho vědomí dojdou, ať způsobem jakýmkoliv.

Citace:

č. 1930. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 169-172.