NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 942.

Přečin dle § 303 tr. zák.
Otázku, zda jednání účastníka církevního pohřbu bylo tak neslušné, že mohlo vzbuditi pohoršení, dlužno posuzovati dle průměrné náboženské citlivosti, nikoliv dle toho, jak se dotklo toho kterého účastníka obřadů.
(Rozh. ze dne 2. října 1922, Kr II 533/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 9. května 1921, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sprostěn z obžaloby pro přečin podle § 303 tr. zák. Důvody:
Zmateční stížnost státního zastupitelství uplatňuje důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., tvrdíc, že obžalovaný ocitl se svým jednáním ve zjevném rozporu s formami vnějšího obcování, které jsou mravem a zvykem dány, totiž, že neslušně se choval při pohřbu Roberta H-a a vzbudil svým chováním pohoršení. Zmateční stížnosti nelze přisvědčiti. § 303 tr. zák. vyžaduje, pokud jde o skutkovou podstatu trestného činu, jehož se zmateční stížnost dotýká, by se někdo při veřejném úkonu náboženském choval neslušně takovým způsobem, že z toho může vzejíti pohoršení. Neslušným chováním dlužno, jak to správně uvádí zmateční stížnost, rozuměti takové počínání, které odporuje formám vnějšího chování, jak se zvykem a mravem ustálily. Pojem tento není ničím stálým, nýbrž jest to pojem relativní, který se podle poměrů časových, podle poměrů místa a podle stupně vzdělání osob v úvahu přicházejících buď sužuje nebo rozšiřuje. Ve zjištěních nalézacího soudu není obsažena neslušnost stupně § 303 tr. zák., uváží-li se právě povaha osob, které při pohřbu Roberta H-a se súčastnily, a povaha místa i času a způsob, za nichž došlo k výstupu obžalovaného. Nalézací soud zjistil, — a tato zjištění dlužno položiti za základ rozhodnutí o zmateční stížnosti, opírající se o důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., — že obžalovaný byl podle usnesení dělnické jednoty v B. pověřen vedením členů jmenované jednoty, pohřbu se súčastnivších, kteří podle usnesení téže jednoty měli se súčastniti pohřbu jen pod tou podmínkou, že nepůjdou za křížem, kdyby se konal církevní pohřeb. Dále zjistil nalézací soud, že obžalovaný upozornil ministranta, který šel před jednotou s křížkem, a kterého tam poslal P. Jaroslav Š., konající pohřební církevní obřady, aby šel s křížem dozadu a rukou mu dal pokyn, by se tam vzdálil, a že pak P. Jaroslav Š. postavil ministranta opět do předu, že sám se odebral k dělnické tělocvičné jednotě a členům jejím řekl, že pohřeb jest církevní obřad, že, chtějí-li se ho súčastniti, musí se podříditi obyčejům církevním, že však obžalovaný, chtěje jako náčelník zmíněné jednoty zachovati její usnesení, prohlásil, že za křížem nepůjdou, že je bezvěrec a že konečně zase poslal ministranta do zadu. Ze svrchu zmíněných zjištění nalézacího soudu vyplývá, že obžalovaný nepoužil ani zvláště nápadných posuňků, kterými posílal ministranta do zadu za členy dělnické tělocvičné jednoty, pohřbu se súčastnivší, a že ani na ministranta ani na P. Jaroslava Š. nebyl hrubý, nýbrž oběma dal znáti své stanovisko způsobem, který jest při rozhovoru mezi dvěma osobami obvyklým, totiž způsobem nenápadným a neprovokativním, jak to zejména vyplývá i z dalšího zjištění nalézacího soudu, že celý rozhovor obžalovaného s P. Jaroslavem S-em byl klidný a že nikdo při něm nekřičel. Podle toho počínal si tedy obžalovaný způsobem, který nelze nazvati neslušným v míře § 303 tr. zák. Zástupce generální prokuratury ovsem tvrdil při veřejném roku, že při pohřebním průvodu i událost, jindy bez povšimnutí zůstávající, stává se neslušnou, ježto každé rušení pohřbu, i povahy docela nepatrné, uráží velmi vznětlivý náboženský cit příslušníků dotčeného vyznání. Nelze však tomuto názoru přisvědčiti. Ustanovením § 303 tr. zák. chráněn jest sice náboženský cit příslušníků toho kterého vyznání, dále posvátnost místa, nebo náboženského úkonu, leč při rozhodování, zda jednání obžalovaného bylo v takové míře neslušným, že mohlo vzbuditi pohoršení, nelze se dovolávati náboženské citlivosti jednotlivcovy, v tomto případě zejména ne náboženské citlivosti P. Jaroslava Š-a, nýbrž dlužno usuzovati podle náboženské citlivosti průměrné, která se vyznačuje ušlechtilou snášenlivostí vůči jiným názorům o věcech náboženských. Takováto průměrná náboženská citlivost nemohla býti jednáním obžalovaného uvedena v pohoršení, uváží-li se, že z celé zjištěné situace bylo zřejmo, že se nestalo nic jiného, než že došlo mezí obžalovaným a ministrantem, pokud se týče P. Jaroslavem S-em ke klidné výměně názorů o seřadění průvodu pohřebního. Dokud se tedy nejednalo jenom o to, aby stanovisko D. T. J. bylo uvedeno v soulad s církevním rázem pohřbu, a dokud se tak dálo způsobem klidného rozhovoru s ministrantem, pokud se týče P. Jaroslavem S-em, nebylo toto jednání obžalovaného P-а způsobilé vzbuditi pohoršení. Bylo by snad bývalo na snadě, aby se účastníci pohřbu za D. T. J. byli napřed dohodli o úpravě pohřebního průvodu, leč ani tato okolnost nemůže býti obžalovanému přičítána ve zlé, ježto nalézací soud zjistil, že již při jiných pohřbech v B. bylo upuštěno cd církevního obyčeje, aby křížek byl nesen v čele průvodu, což tedy také svědčí o tom, že místní poměry nečinily jednání obžalovaného neslušným v míře § 303 tr. zák. Hledí-li se k nepřipravenosti menších pohřbů, jest tím spíše ještě uznati za naprosto nezávadné, dojde-li teprve při pohřbu samém mezi účastníky pohřebního průvodu ke klidnému vyrovnání církevního stanoviska se světským projevem úcty k zemřelému. Jestliže P. Jaroslav Š. byl pohoršen jednáním obžalovaného, nelze jeho pohoršení považovati za průměrné a nelze proto uvážiti je při rozhodování o objektivní skutkové podstatě přečinu § 303 tr. zák. v tomto případě. Dle toho objektivní skutková podstata přečinu § 303 tr. zák. není v tomto případě dána, jak vyplývá ze svrchu uvedených úvah, a jelikož již po této stránce není zmateční stížnost odůvodněna, bylo ji zavrhnouti, aniž bylo třeba se zabývati subjektivní stránkou jednání obžalovaného a přezkoumávati správnost názoru nalézacího soudu v tomto bodě.

Citace:

č. 942. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 430-432.