NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 872.

Výzva ve smyslu § 283 tr. zák. nemusí sice býti pronesena jako formální rozkaz k rozchodu nebo k opuštění místa shluknutí, nestačí však pouhá rada, žádost nebo upozornění úřední osoby.
(Rozh. ze dne 1. června 1922, Kr II 570/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 14. května 1921, pokud jím byli obžalovaní sproštěni z obžaloby pro přečin dle § 283 tr. zák.
Důvody:
Nalézací soud zjišťuje, že vrchní četnický strážmistr žádal shluknutý dav, v němž byli obžalovaní, aby se rozešli, že shromážděné dělníky upozorňoval: »Nechte toho, jděte do své práce,« že radil, aby se rozešli, a že obžalovaným přimlouval, aby šli do továrny, že však dělníci neuposlechli. V tomto zjištěném skutkovém stavu nespatřuje nalézací soud skutkové povahy přečinu shluknutí, dospěv ku přesvědčení, že vrchní strážmistr ve skutečnosti neučinil výzvy vůči dělnictvu, by se rozešlo, neboť rada k rozchodu nebyla učiněna formou, v níž by byla obsažena výzva, pokud se týče rozkaz k rozchodu. Zmateční stížnost státního zastupitelství brojí proti tomuto názoru nalézacího soudu s hlediska důvodu zmatečnosti §u 281 čís. 9 a) tr. ř., a uvádějíc, že slova §u 283 »lidu kázati, aby se rozešel« (die Menge auseinandergehen heissen«), neznamenají, že skutková povaha přečinu shluknutí jest tu jen tehdy, když úřední orgán učiní výzvu ve způsobu formálního rozkazu. Postačí prý, když úřední osoba jakýmkoliv způsobem projevila vůči shromážděným, pokud se týče shluknuvším se lidem svou vůli, by se rozptýlili a místa svá opustili, což se může stati i tím způsobem, že úřední orgán jde mezi shromážděné a jednotlivcům přimlouvá, aby šli do továrny, tedy, aby místo shluknutí opustili, což v tomto případě rovná prý se výzvě po rozumu § 283 tr. zák. Zmateční stížnosti přisvědčiti jest potud, že skutková povaha přečinu dle § 283 tr. zák. nevyhledává formálního rozkazu k rozchodu nebo k opuštění místa shluknutí, nýbrž že stačí, projeví-li úřední osoba ve své výzvě zřejmě a určitě vážnou vůli, aby se srocený dav rozptýlil. Tento projev vůle musí se však státi tak, aby súčastněné osoby nemohly býti v pochybnosti o tom, že jedná se o výzvu neb o rozkaz k rozchodu, jichž neuposlechnutí činilo by je trestnými. Za takovouto výzvu nebo takovýto, rozkaz nelze však pokládati pouhou radu, žádost nebo pouhé upozornění úřední osoby, neboť projev vůle v takovéto formě nemá zmíněné právě náležitosti, nemůže v osobách, jimž patří, vyvolati představu, že musí uposlechnouti, a že by se v případě neuposlechnutí dopustily trestného činu. Skutkový děj, nalézacím soudem zjištěný, nezakládá tedy ani v subjektivním, ani v objektivním směru skutkové podstaty přečinu dle § 283 tr. zák.

Citace:

č. 872. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 325-326.