Č. 3397.

Zajištění bytu: Byt, jejž obývá státní zaměstnanec ve svém vlastním domě, nepodléhá zajištění podle § 13 zák. č. 225/1922 ve znění zák. č. 87/1923.
(Nález ze dne 26. března 1924 č. 5020).
Věc: Rudolf N. v R. proti zemské správě politické v Praze o zajištění bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Osp v Š. zajistila na základě § 13 zák. č. 225/1922 v domě st-lově v D. byt o dvou místnostech v 1. patře, který se uprázdnil služebním přeložením majitele domu, celního správce Rudolfa N. do obce jiné, pro strážmistra finanční stráže Karla K.
Zsp rozhodnutím nevyhověla odvolání a potvrdila zajištěni bytu, poněvadž jsou zde dány předpoklady zajištění bytu a námitky odvolání nejsou zákonem odůvodněny.
Stížnost do rozhodnutí toho podanou shledal nss důvodnou. Žal. úřad vychází z právního názoru, že lze po rozumu § 13 cit. zák. ve znění zák. č. 87/1923 zajistiti byt, obývaný dne 19. srpna 1922 státním zaměstnancem i tehdy, když státní zaměstnanec obývá byt ve vlastním domě a byt se uprázdní služebním jeho přeložením do obce jiné.
Nss neuznal názor ten správným.
Zák. č. 225/22 ve znění zák. č. 87/23 omezuje v § 13 vlastníka domu v možnosti, volně nakládati s bytem, ve prospěch státních zaměstnanců.
Ze znění § 13 jde však jasně na jevo, že lze zajistiti toliko ony byty, které obývají státní zaměstnanci v domech náležejících osobě jiné a to na základě nájemní smlouvy nebo jiného právního titulu, který zakládá právně poměr mezi státním zaměstnancem jako uživatelem bytu a vlastníkem domu.
Podle znění § 13 cit. zák., jež jako výjimečné ustanovení svobodu vlastnictví omezující dlužno vykládati přísně, nelze pochybovati, že zákon nezamýšlel odejmouti vlastníku domu volnou disposici s bytem, jehož sám používá ve vlastním domě, nýbrž že bylo úmyslem zákona, omeziti volnost nakládání jen s těmi byty, které jsou pronajaty aneb z jiného důvodu dány v užívání státním zaměstnancům.
Správnosti názoru toho nasvědčuje též ustanovení § 13, odst. 5 zák. č. 87/23, jenž ukládá přeloženému státnímu zaměstnanci povinnost uposlechnouti vyzváni úřadu, aby dal v určité lhůtě výpověď ze svého bytu, neb aby tak neučinil.
Ježto žal. úřad vycházel z mylného právního názoru, že podléhá zajištění i byt, jejž přeložený státní zaměstnanec ve svém vlastním domě obývá, tento názor však nemá opory v zák., bylo nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost podle § 7 zák. o ss, aniž bylo se soudu zabývati ostatními námitkami stížnosti.

Citace:

č. 3397. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 867-868.