NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 16113.

Ručení dědice, který opominul navrhnouti svolání věřitelů za pozůstalostní dluhy.
Pro rozsah ručení nerozhoduje, že pozůstalostní jmění bylo vyčerpáno uspokojením věřitele, který se, nevyčkav odevzdání pozůstalosti, uspokojil exekučně, nýbrž jediné to, že v pozůstalosti bylo jmění, z něhož by dosud neuspokojený věřitel dosáhl aspoň poměrného uspokojení, kdyby bylo k svolání došlo.
Dědic nemůže namítati, že se přihlásil výminečně.
(Rozh. ze dne 20. května 1937, R I 529/37.)
Srv. rozh. č. 9452, 10171, 10673 Sb. n. s.
Žalující Československý stát se na žalovaném domáhá zaplacení částky 38769 Kč 70 h, t. j. hodnoty členského podílu a čekatelského vkladu zemřelé Olgy V. u Stavebního družstva v S., kteroužto částku pozůstalostní soud odevzdal odevzdací listinou z 12. října 1931 žalovanému jako dědici po Olze V. přihlášivšímu se k této pozůstalosti ze zákona výminečně. Svůj nárok vůči pozůstalosti po Olze V. odůvodnil žalující stát tím, že zůstavitelka Olga V. jako pokladní úřednice československých státních drah nedovolenou manipulací s jízdenkami způsobila státu škodu ve výši 114436 Kč 60 h. Pohledávkou tou v uvedené výši přihlášenou k pozůstalostnímu řízení bylo ředitelství čs. státních drah pozůstalostním soudem poukázáno na pořad práva, ježto ji žalovaný neuznal za pozůstalostní dluh. Žalovaný mimo jiné namítl proti žalobě, že z pozůstalosti po Olze V. nic neobdržel, ježto jediné pozůstalostní jmění, t. j. pohledávka za Stavebním družstvem v S. byla exekučně zabavena a přikázána k vybrání jiné věřitelce Olgy V. Marii V. pro pohledávku 37828.10 Kč s úroky a útratami a tou také byla vybrána, takže žalovaný jako výminečný dědic z pozůstalosti nic nedostal a nemůže tudíž nic platiti, a dále že pohledávka pozůstalosti za jmenovaným družstvem nečinila 28769 Kč 71 h, jak tvrdí žalobce, nýbrž jen 26000 Kč, že z pohledávky té musily by býti zaplaceny útraty pojednání pozůstalosti ve výši 953 Kč 20 h a výlohy nemoci a pohřbu ve výši 7391 Kč 10 h, takže na ostatní věřitele by zbylo jen 17655,70 Kč. Ostatně by prý i z této částky mohla žalobci připadnouti toliko poměrná část se zřením na ostatní dluhy pozůstalostní. Soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud uložil prvému soudu, aby po právní ,moci zrušujícího usnesení znova rozhodl. Důvody: Prvý soud zamítl žalobu jediné proto, že celé pozůstalostní jmění po zemřelé Olze V. bylo vyčerpáno, aniž z něho žalovaný, jenž se přihlásil k pozůstalosti s dobrodiním inventáře, něco obdržel. Žalobce právem napadá tento názor jako nesprávný. Dědic, přihlásivší se k pozůstalosti výminečně, nemůže se totiž brániti proti žalobě věřitelově tím, že snad ostatní věřitelé dostali již tolik, kolik činí pozůstalostní aktiva (rozh. č. 9452, 10171 Sb. n. s.). Mohl by jen namítati, že žalující věřitel byl uspokojen do výše pozůstalostních aktiv, anebo že již dostal aspoň to, co by na něho připadlo při použití pozůstalosti k uspokojení věřitelů podle zákonného pořádku, po případě, že žalující věřitel více požadovati nemůže. Posléz uvedeným způsobem se žalovaný proti žalobě skutečně bránil, tvrdě, že by v nejkrajnějším případě žalobce mohl požadovati jen kvótu odpovídající poměru jeho pohledávky k pohledávce druhého věřitele Marie V., t. j. podle výpočtu žalovaného 13226 Kč 26 h. Není tudíž novotou, jak se žalovaný ve svém odvolacím sdělení snaží dovoditi, když žalobce poukazuje na ustanovení § 815 obč. zák., neboť žalovaný sám tvrdil skutečnosti týkající se řečeného předpisu. K tomu jest ještě dodati, že jest právě jen věcí dědice, aby vznesl námitku svého omezeného ručení a ji ve všech směrech náležitě odůvodnil. Odvolací důvod nesprávného posouzení věci po právní stránce jest tudíž splněn a z toho zároveň vyplývá i důvodnost výtky, že řízení zůstalo neúplné, poněvadž se prvý soud nezabýval otázkou, zda žalobní nárok jest co do svého důvodu po právu. Bylo proto rozhodnout!, jak shora uvedeno.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Žaloba byla podána na žalovaného jako dědice, kterému byla po přijetí jeho výminečné přihlášky dědické k pozůstalosti po Olze V. proti níž prý příslušela žalobci pohledávka 114436 Kč 60 h, uvedená pozůstalost odevzdána s částkou 38769 Kč 70 h. jest tudíž v souzeném sporu posouditi, zda á do jaké výše ručí žalovaný po odevzdání pozůstalosti po Olze V. za zažalovaný pozůstalostní dluh, aby mohlo býti rozhodnuto, zda jest ho jako osobního dlužníka žalobcova odsouditi k zaplacení celého zažalovaného peníze či aspoň nějaké jeho části. a uvážiti, jaký právní význam má námitka žalovaného, že z pozůstalosti po Olze V. nic neobdržel, ježto uvedenou námitkou žalovaný též uplatnil, že v době odevzdání pozůstalosti bylo pozůstalostní jmění již jiným věřitelem vyčerpáno, že on sám po odevzdání pozůstalosti ani žádného věřitele nemohl uspokojili a neuspokojí a že tudíž není pro nedostatek pozůstalostního jmění ani povinen uspokojiti žalobce. Odvolací soud nepokládal za potřebné, aby správnost této námitky žalovaného byla zjišťována, vycházeje z právního názoru, že i kdyby žalovaný prokázal svou námitku, nemělo by to pro rozhodnutí sporu významu, když žalovaný, opominuv navrhnouti podle § 813 obč. zák. svolání pozůstalostních věřitelů, mohl by proti žalobnímu nároku s úspěchem jedině namítnouti, že žalobce byl z pozůstalostního jmění natolik uspokojen, kolik se mu z něho podle zákona mělo dostati. Dovolací soud schvaluje tento právní názor odvolacího soudu. Žalovaný nepopřel, že nepožádal o svolání pozůstalostních věřitelů podle § 813 obč. zák., a jest proto jen posouditi, jaké právní následky má toto opominutí žalovaného pro rozsah jeho ručení za pozůstalostní dluhy, třebaže se přihlásil k pozůstalosti výminečně. Opomine-li dědic požádati podle § 813 obč. zák. o svolání pozůstalostních věřitelů, ručí jim podle § 815 obč. zák., třebas se byl přihlásil k dědictví s výhradou, celým svým jměním do té míry, pokud by byli dosáhli zaplacení, kdyby se bylo použilo pozůstalosti k uspokojení věřitelů podle zákonného řádu. Z uvedeného doslovu § 815 obč. zák. vyplývá jasně, že pro rozsah ručení dědice, který opominul požádati za svolání pozůstalostních věřitelů, jest zcela nerozhodné, že pozůstalostní jmění bylo vyčerpáno uspokojením věřitele, který, nevyčkav odevzdání pozůstalosti dědici k ní se přihlásivšímu, svou pohledávku proti pozůstalosti zažaloval a uspokojil se nuceně z pozůstalostního jmění, a že záleží jedině na tom, že v pozůstalosti bylo jmění, z kterého by pozůstalostní věřitel byl dosáhl aspoň, poměrného uspokojení své pohledávky, kdyby bylo došlo k svolání pozůstalostních věřitelů. Rozsah ručení dědice, opominuvšího požádati o svolání pozůstalostních věřitelů, až do této míry jest tudíž přímým následkem jeho opominutí požádati o svolání pozůstalostních věřitelů a není dále třeba žádného dalšího zavinění dědice na neuspokojení věřitele, který se domáhá zaplacení své pohledávky po odevzdání pozůstalosti ze jmění dědice samého. Tento rozsah ručení dědice přihlásivšího se výminečně k pozůstalosti a opominuvšího požádati podle § 813 obč. zák. o svolání pozůstalostních věřitelů plyne nejen z jasného do¬ slovu ustanovení § 815 obč. zák., ale i z materiálií k řečenému ustanovení (Ofner, svazek II, str. 291), neboť materiálie ty dosvědčují, že bylo zvoleno přísnější osobní ručení dědice, který opominul požádati o svolání pozůstalostních věřitelů, i když by celé pozůstalostní jmění bylo vyčerpáno uspokojením některého pozůstalostního věřitele. Je-li tomu tak, není žalovaný oprávněn dovolávat! se proti žalobě omezenosti svého ručení z důvodu, že se k pozůstalosti po Olze V. přihlásil výminečně podle § 802 obč. zák., a jest třeba jednati o žalobě dále, aby mohl býti zjištěn skutkový podklad pro rozsah osobního ručení žalovaného za žalovanou pohledávku. Dovozuje-li žalovaný, že se žalobce v odvolání nepřípustně dovolává ustanovení § 815 obč. zák., ježto prý na soudě prvé stolice nepřednesl, že žalovaný nepožádal o svolání pozůstalostních věřitelů, není ani tato námitka odůvodněna. Žalobce v odvolání jen vyvracel námitku žalovaného, že je zproštěn ručení za zažalovanou pohledávku, poněvadž prý pozůstalostní jmění bylo vyčerpáno uspokojením jednoho pozůstalostního věřitele, dovolával se obsahu pozůstalostních spisů D III 75/31, kterými nabídl důkaz a kterými byl důkaz také proveden a z nichž bylo zřejmé, že žalovaný nepožádal o svolání pozůstalostních věřitelů. Po skutkové stránce nepřednesl tudíž žalobce v odvolacím řízení nic nového a po právní stránce se obíral pouze námitkou žalovaným vznesenou, dovozuje z ustanovení § 815 obč. zák. její neodůvodněnost.

Citace:

Čís. 16113. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 673-676.