Čís. 4397.

Novela o právu manželském.
Předcházel-li žádosti za rozluku ve sporu o rozvod rozsudek pro zmeškání, jímž zjištěno cizoložství jednoho z manželů, jest pro povolení rozluky dle §u 17 zák. lhostejno, zda manželé napotom obnovili manželské společenství. Šetření o okolnostech, nastalých po rozvodu, nelze konati.
(Rozh. ze dne 25. listopadu 1924, R I 901/24).
V předchozím sporu o rozvod bylo rozsudkem pro zmeškání uznáno na rozvod z viny manželčiny. Napotomní žádosti manžela o povolení rozluky oba nižší soudy vyhověly. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatelka, vytýkajíc, že souhlasnými usneseními nižších soudů byl porušen zákon v předpisu §u 17 a 14 rozlukového zákona, odůvodňuje tento svůj názor tím, že nemělo býti nižšími soudy přehlédnuto, že její manžel se dopustil dokázaně cizoložství a že oba manželé po právoplatnosti rozsudku o rozvodu obnovili manželské společenství. Dovolací stížnost není opodstatněna. Stěžovatelka pojímá nesprávně činnost, předpisem §u 17 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. soudům pro řízení tam blíže uvedené uloženou, která vzhledem k tomu, že předcházel ve sporu o rozvod rozsudek vydaný pro zmeškání, záleží v tom, že soudu jest zkoumati, zda skutečnosti žalobcem ve sporu tom přednesené, a jsoucími tehda po ruce průvody nevyvrácené, které rozsudku byly za základ položeny, byly by již tehdy k tomu stačily, by na jejich podkladu byla povolena rozluka, a nikoli jen rozvod, kdyby byla prosba žalobní směřovala na rozluku. Prvý soud proto neprávem o žádosti manžela o povolení rozluky konal šetření o skutkových okolnostech, které se udály po vydání rozsudku ve sporu rozvodovém; slova zákona (§ 17 cit. zák.) »na základě konaného šetření« vztahují se, jak vyslovil nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. června 1922 Rv 1 681/22 čís. sb. 1711 stěžovatelkou v její dovolací stížnosti citovaném, a jí tedy známém — pročež se na bližší jeho odůvodnění odkazuje — jen na skutkové okolnosti, které, byvše zjištěny v právoplatném rozsudku rozvodovém, mohou jedině býti podkladem a důvodem výroku o povolení rozluky. Dle toho jest v tomto nesporném řízení naprosto lhostejno, zdali se žadatel dopustil rovněž cizoložství, a odvolání se na předpis §u 14 rozlukového zákona nemá zde místa, když manželka na svého manžela žaloby o rozvod pro cizoložství jím spáchané nepodala ani jeho cizoložství jinak nebylo zjištěno. Rovněž tak jest zde právně bezvýznamnou okolnost, že manželé v roce 1921 — po vydání rozsudku ve sporu rozvodovém — obnovili manželské společenství, neboť manžel žádal za povolení rozluky ve smyslu §u 17 cit. zák. z důvodu manželčina cizoložství rozsudkem zjištěného (§ 13 písm. a) cit. zák.), nikoli z důvodu nepřekonatelného odporu (§ 13 písm. i) cit. zák.) ve smyslu §u 15 a 16 tohoto zákona, při němž jedině nutno by bylo zabývati se blíže otázkou obnovení manželského společenství po provedení rozvodu.

Citace:

č. 4397. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 663-664.