NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6535.

Pozemková reforma. — Řízení před nss-em: I. Které námitky jsou přípustné ve stížnosti na nss proti výrokům stpú-u stran vyklizení nemovitostí a odevzdání jich do držby stpú-u? — II. Okolnost, že proti zamítavému rozhodnutí stpú-u stran nároků podle § 3 a) a 11 záb. zák. a § 20 příd. zák. byla podána stížnost na nss, není na překážku převzetí nemovitostí těch stpú-em.
(Nález ze dne 7. května 1927 č. 6675.)
Věc: Klášter premonstrátů v T. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (odb. r. Dr. Boh. Zamouřil) o převzetí nemovitostí.
Výrok: Stížnost se dílem odmítá jako nepřípustná, dílem zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 10. srpna 1925 sdělil žal. úřad lázeňské a hotelové nájemní společnosti v M. L., že výpověď ze 4. července 1924, daná společnosti jako osobě hospodařící, nabyla právní moci, a dnem 10. března 1925 uplynula výpovědní doba ohledně nemovitostí do této výpovědi pojatých, že bude proto provedeno stpú-em převzetí vypověděných nemovitostí, pokud byly z nich vytvořeny zbytkové statky L., H. a D., a předání jich do pachtu osobám tam uvedeným, s tím, že počátek jednání stanoví se na den 18. srpna 1925. O tom uvědomen byl i stěžující si klášter s tím, aby se jednání toho zúčastnil.
Podle protokolů z 19. srpna 1925 a 20. srpna 1925 odevzdali zástupci lázeňské společnosti stpú-u nemovitosti, jež podle připojených seznamů tvoří ony zbytkové statky, a stpú ujal se držení jich. Vyřizuje námitky, jež zástupci kláštera při převzetí dvorů vznesli, vyslovil stpú ve svém výměru z 31. srpna 1925 mimo jiné, že přejímá dodatečně i parcelu č. kat. ... v C, jež byla vypovězena výměrem z 2. července 1924 ke dni 22. února 1925, a ježto žádost za ponechání dle § 20 příd. zák. parc. č. kat. .. s pozemky č. .. v O. rozhodnutím z 24. srpna 1925 byla zamítnuta, že přejímá dodatečně i tyto parcely.
Maje rozhodovati o stížnosti podané proti skutečnému převzetí nemovitostí, jak jest uvedeno v oněch protokolech i ve výměru z 31. srpna 1925, musel si nss zodpověděti především otázku své vlastní kompetence.
V daném případě jde o vyklizení a odevzdání nemovitostí a předání jich do držby stpú-u. Opatření takové nemá povahu ryzího rozhodnutí žal. úřadu jako úřadu správního, naříkatelného jedině stížností k nss-u, nýbrž jest především prohlášením stpú-u, jímž se tento úřad chce dostati jménem státu jako strany v držbu nemovitostí vůči vlastníku, resp. vůči osobě na majetku zabraném hospodařící. V této své vlastnosti pouhého prohlášení strany není ovšem opatření žal úřadu naříkatelno před nss-em (§ 2 zák. o ss). Jen pokud stpú při této příležitosti se vyslovuje zároveň o otázkách, o nichž mu náleží rozhodovati jako úřadu správnímu, může i opatření takové býti předmětem judikující činnosti nss-u, a může býti proti němu brojeno stížností k nss-u. V tuto kogniční činnost žal. úřadu spadá jeho závěr, že jde o nemovitosti, jež možno podrobiti reformě pozemkové, a že nebrání mu ani nároky dle § 3 a) záb. zák., § 11 záb. zák. nebo § 20 příd. zák., ať již teprve pouze uplatněné, nebo již vyřešené, aby s nemovitostmi, o něž jde, nakládal jako se zabranými.
Porušení povinností žal. úřadu po této stránce nevytýkají však námitky stížnosti, že žal. úřad převzal nemovitosti od lázeňské společnosti, která vůbec není osobou hospodařící ve smyslu §§ 12 a násl. náhr. zák., že u některých nemovitostí výpověď nenabyla právní moci a neuplynula ještě doba výpovědní, ježto nebyla dána osobám hospodařícím, i že žal. úřad jiné nemovitosti převzal před uplynutím výpovědní lhůty. Nemohl se proto nss námitkami těmi zabývati a odmítl v této části stížnost jako nepřípustnou.
Přípustnou jest ovšem námitka stížnosti, že žal. úřad převzal i nemovitosti, jež klášter reklamoval podle §§ 3 a) a 11 záb. zák. a § 20 příd. zák., aniž před aktem tím bylo konečně a pravoplatně rozhodnuto o žádostech těch, neboť tím stížnost vytýká, že žal. úřad pojal Jo svých disposic nemovitosti, o nichž není dosud jisto, podléhají-li akci reformy poz. čili nic.
Ale nss neshledal námitku tu důvodnou.
Nss totiž důsledně judikuje (srv. nál. Boh. 3939/24 adm.), že stpú nesmí při svých úkonech ignorovati žádosti, jež vznesl vlastník podle § 3 a) a 11 záb. zák. a § 20 příd. zák., nýbrž že musí před tím, než reklamované nemovitosti své disposici podrobí, o žádostech těch rozhodnouti. Stížnost však doznává, že žal. úřad o všech žádostech dle §§ 3 a) a 11 záb. zák. a § 20 příd. zák. před nař. opatřeními rozhodl, a má pouze za to, že rozhodnutí ta nejsou konečná a pravoplatná, když si vlastník proti nim stěžoval k nss-u, a tvrdí, že úřad nesmí před rozhodnutím nss-u o stížnostech těch reklamované nemovitosti podrobiti dalším svým úkonům. Avšak stížnost podaná k nss-u není opravným prostředkem v instančním pořadí, ani nemá účinku odkladného, a není proto správný názor stížnosti, že by rozhodnutí žal. úřadu, jímž bylo rozhodnuto o žádostech kláštera podle §§ 3 a) a 11 záb. zák. a § 20 příd. zák. nebylo bývalo v právní moci, když úřad st-lovy nemovitosti podrobil své disposici.
Na věci nic nemění ani okolnost, že nss stížnostem do rozhodnutí těch z části vyhověl, neboť okolnost ta dává stěžujícímu si řádu jen možnost, aby se, pokud žal. úřad z úřední moci nic nezařídí stran naň opatření vzhledem na ony zrušující nálezy, domáhal u žal. úřadu toho, by také stran nař. opatření zaveden byl stav, odpovídající nálezům nss-u.

Citace:

č. 6535. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 812-814.