NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 15901.

Odpovědnost obce (na Moravě) za škodu vzešlou chodci tím, že vodovodní zařízení (poklop) vyčnívalo nad úroveň okolního prostranství veřejného statku (chodníku).
(Rozh. ze dne 6. března 1937, Rv II 320/35.)
Žalobce, jenž utrpěl pádem o vodovodní poklop zranění, se na žalované obci domáhá náhrady škody, opíraje žalobu o zavinění městské obce M. O. jako majitelky městské vodárny. K odůvodnění žaloby přednesl, že bylo povinností městské vodárny postarati se, aby poklop vodovodní, vyčnívající nad úroveň chodníkového prostranství, nad tuto úroveň nevyčníval, že obec byla povinna poklop tak upraviti a udržovati, aby bezpečnost chodců nebyla ohrožována, totiž aby nedošlo k tomu, aby poklop vyčníval nad úroveň jeho okolí, že vodmistři měli příkaz, aby upozornili na vyčnívání poklopů nad chodníkem majitele domů, aby se stala náprava, což vše se nestalo. Další zavinění žalované obce spatřoval žalobce v tom, že vodárna dala poklop umístiti právě v místech, kde se jezdí, ačkoli mohla poklop umístiti dále bez nebezpečí rozježdění a změny terénu, a tvrdil, že v době zřízení poklopu byla již na onom místě vrata. Konečně odůvodňoval žalobce žalobní nárok také tím, že žalovaná obec jako vlastnice parcely, na které byl poklop zřízen — parcely to zapsané do seznamu veřejného statku — zanedbala svou povinnost udržovati chodník v pořádku, výslovně však zdůrazňuje, že tím nezměnil žalobní důvod, nýbrž že má za to, že obec jako majitelka vodárny byla povinna řádně umístiti vodovodní poklop do pozemku, aby nevyčníval nad úroveň, a že též jako majitelka vodárny, ježto tu nebylo povinnosti jiné osoby k udržování chodníku, byla povinna udržovati okolí poklopu v takovém, stavu, aby nad úroveň nevyčníval. Nižší soudy neuznaly žalobní nárok důvodem po právu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Vodovodní poklop s objímkou byl původně řádně zasazen a upraven a teprve později byla země kolem něho rozježděna a tím stlačena. Tvrdí-li žalobce, že poklop bylo možno zasaditi bezpečnějšími způsobem, než se stalo, totiž tak, že by se po.dle něho položil betonový okruh, nebo že by se okolí vydláždilo, jest poukázati .k tomu, že není předpisů, podle kterého by vodárna byla zavázána k takovému opatření, nehledíc ani k tomu, že by i při takovém opatření mohl zase vyčnívati nad okolí okraj betonového okruhu nebo dlažby, takže by tím tvrzené ohrožení bezpečnosti chodců sotva bylo odstraněno. Nejde tedy o vadné zřízení poklopu, nýbrž o vadný stav uličního pruhu, určeného pro chodce, jímž byl přivoděn úraz žalobce — nepřihlíží-li se k jeho případnému vlastnímu zavinění. Proto není úraz v příčinné souvislosti s opominutím řádného udržování vodovodního zařízení, nýbrž je .následkem, špatného povrchu chodníkového prostranství. Vyplývá však z povahy věci samé, že úkolem a povinností vodárenského podniku jest jen, aby udržoval zařízení vodovodní v dobrém stavu, kdežto udržování částí chodníků nebo ulice, v nichž jsou zařízení ta, jest věcí buď majitelů domů anebo obce, které náleží vykonávání místní policie. Obec za takové zanedbání by mohla býti činěna odpovědnou jen pro porušení povinností veřejnoprávních. Nárok z posléz uvedeného důvodu nebyl žalobcem podle jeho výslovného prohlášení uplatňován a nepatřil by ani na pořad práva. Není proto v tomto sporu řešiti otázku, zda udržování chodníkového prostranství v dobrém stavu; náleží obci či majiteli domu, a zabývati se vývody dovolání o výkladu § 101 moravského stavebního řádu. Poukazuje-li dovolatel k tomu, že až do roku 1927 byla žalovaná vlastnicí přilehlého pozemku a měla tedy podle výkladu odvolacího soudu ve smyslu § 101 stav. ř. mor. povinnost k zřízení a udržování chodníku, stačí ho odkázati k tomu, že pro posouzení sporného případu rozhoduje právní a skutkový stav v době úrazu, nikoli však stav v době minulé. Marně se též žalobce dovolává ustanovení § 1311 obč. zák., neboť tvrzená škoda nastala v jeho osobě a jmění a nikoli ve jmění žalované obce.

Citace:

č. 3415. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 109-110.