NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2576.

Spácháním nového deliktu nepozbývá pachatel výhody promlčení naprosto a pro vždy. Zpětilost jeho má toliko ten účinek, že dosavadní jeho dobré chování, netrvalo-li již celou promlčecí dobu, pozbývá významu a že se musí osvědčiti po celou dobu k promlčení určenou, počítajíc od doby, kdy se onoho nového deliktu dopustil.
Ku přerušení promlčení nestačí jakýkoliv úkon druhé věty § 531 tr. zák. proti pachateli, nýbrž jest třeba, by předmětem vyšetřování byl skutek, o jehož promlčení jde.
Při souběhu trestných činů řídí se promlčecí doba podle onoho, na nějž jest v zákoně stanoven největší trest, po případě vedlejší trest na penězích, bez ohledu na to, že použitá trestní sazba nestanoví onoho vedlejšího trestu.
Přečin § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky promlčuje v jednom roce, i když vzhledem k souběhu s jinými delikty jest uložiti trest podle § 493 tr. zák. (Rozh. ze dne 7. prosince 1926, Zm II 277/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského jako nalézacího soudu v Mor. Ostravě ze dne 21. května 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky a přestupkem podle § 491 tr. zák. a článku V. zák. ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. pro rok 1863, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu jako zmatečný a krajskému soudu v Mor. Ostravě uložil, by věc znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto důvodů:
Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění, pokud zmatkem podle § 281 čís. 9 písm. b) tr. ř. napadá výrok, jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem § 491 tr. zák. a článku V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. na rok 1863. Rozsudek prvé stolice vyslovuje, že tento přestupek, spáchaný, jak rozsudek na jiném místě zjistil, na jaře 1925, není promlčen, poněvadž se obžalovaný v téže době dopustil i přečinu v rozsudkovém výroku pod b) uvedeného, neboť volba presidenta Hindenburga spadá ku dni 26. dubna 1925. Jelikož není zjištěno, že oba delikty, byť spáchané v témže období, spáchány byly současně, a rozsudek neobsahuje projevu, který by poukazoval k názoru, že promlčení reálně souběžných deliktů dlužno posuzovati jednotně (názoru to nesprávnému, srovnej rozhodnutí sb. n. s. č. 652), jelikož dále předchozí spáchání přečinu bylo by pro promlčení později spáchaného přestupku i s hlediska § 531, druhý odstavec písm. c) tr. zák. bez významu, a rozsudek neuvažuje, zda od spáchání přečinu uplynula do prvního soudcovského úkonu lhůta pro promlčení přestupku určená, jest ona věta rozhodovacích důvodů zřejmě výronem názoru, že promlčení určitého deliktu jest naprosto a pro vždy vyloučeno, jakmile se pachatel v promlčecí lhůtě dopustil znovu trestného činu. Názor ten příčí se správnému výkladu zákona. Podmínkou promlčení jest ovšem, že pachatel nespáchal v čase ku promlčení ustanoveném ani zločinu, ani přečinu, ani přestupku, avšak zákon nenařizuje, že čas ten jest bezvýjimečně počítati od doby, kdy trestný čin byl spáchán (srovnej doslov věty písm. c) druhého s doslovem první věty prvního odstavce § 531 tr. zák.), a zákonnému hledisku, že k zániku vyšetřování a trestu je třeba, by se pachatel polepšil, jest vyhověno též, osvědčil-li se pachatel po určitou dobu, byť počala později, než kdy se dopustil trestného činu, o jehož promlčení jde. Spácháním nového deliktu nepozbývá pachatel výhody promlčení naprosto a pro vždy. Zpětilost jeho má toliko ten účinek, že dosavadní jeho dobré chování, netrvalo-li již celou promlčecí dobu, pozbývá významu a že se musí osvědčiti po celou dobu k promlčení určenou, počítajíc od doby, kdy se nového deliktu dopustil (srv. rozhodnutí č. 652 sb. n. s. a rozhodnutí č. 1695 a 3847 sbírky předpřevratové). Tříměsíční lhůta, která pode § 532 tr. zák. platí pro přestupky § 491 tr. zák. vzhledem na trestní sazbu § 493 tr. zák., počínala tedy spácháním přečinu pod písm. b) rozsudku uvedeného, t. j. kolem 26. dubna 1925. Doba ta jest ovšem poněkud neurčitá. Za východisko dalších úvah a počátek lhůty možno považovati 10. srpen 1925, neboť svědek H. zmiňuje se ve své výpovědi ze dne 10. srpna 1925 jak o onom přečinu, tak i o přestupku § 491 tr. zák., takže oba trestné činy byly spáchány nejpozději v den tohoto jeho výslechu. Promlčením pomíjí podle první věty § 531 tr. zák. vyšetřování a trest, nebyl-li vinník po příslušnou dobu tuzemským trestním soudem vzat ve vyšetřování pro trestný čin, o jehož promlčení jde. Nestačí ku přerušení promlčení jakýkoliv úkon rázu druhé věty § 531 tr. zák., soudem proti vinníku předsevzatý, nýbrž jest třeba, by předmětem vyšetřování vinníkova byl čin, o jehož promlčení právě jde. Vyšetřovacím úkonem pro přestupek § 491 tr. zák., přesněji pro urážlivý výrok o důstojnickém sboru čsl. ruských legií nebylo, že vyšetřující soudce nařídil dne 30. července 1925 obeslání obžalovaného na 6. srpna 1926. Neboť podkladem toho a ostatních současných příkazů soudcovských byly toliko opisy protokolů ze spisů, v nichž není ani nejmenší zmínky o onom výroku obžalovaného, a povšechná žádost obžalobcova o předběžné vyhledávání. Proto není o něm zmínky ani v protokolu o zodpovědném výslechu obžalovaného ze dne 8. srpna 1925. Dne 21. září 1925 žádal ovšem státní zástupce o doplnění předběžného vyhledávání.... výslechem svědka В-a o tom, že obžalovaný .... pronesl závadný výrok o důstojnickém sboru čsl. armády .. . Než k tomuto návrhu nařídil soudce toliko obeslání svědků a teprve 1. února 1926 nařídil k dalšímu návrhu obžalobcovu obeslání obžalovaného na 3. února 1926 k výslechu, při němž byl sčelen se svědkem B-em, jenž před ním opakoval své údaje o výroku o důstojnickém sboru ruských legií, aniž však obžalovaný podle záznamů o jeho výpovědi na toto svědkovo seznání reagoval. I kdyby v tomto sčelení bylo lze shledati vzetí obžalovaného do vyšetřování pro přestupek, o který jde, byl první soudcovský úkon rázu oné druhé věty pro přestupek ten předsevzat teprve 4. února a, předpokládá-li se, že i tento předmět výslechu byl obžalovanému sdělen v obsílce dne 1. února 1926, do kterýchžto dnů i od onoho nejpozdějšího počátku lhůty tříměsíční promlčecí lhůta dávno uplynula. Nepřikládá-li nalézací soud této skutečnosti významu a vyslovuje-li (z pouhého důvodu, že obžalovaný spáchal i druhý trestný čin), že promlčení přestupku § 491 tr. zák. dáno není, spočívá tento výrok na nesprávném výkladě zákona co do otázky, zda tu jest okolnost, pro kterou skutek se stal beztrestným, a rozsudek jest v této části výroku o vině zmatečným podle §u 281 čís. 9 písm. b) tr. ř. Proto bylo rozsudek prvé stolice v této části výroku o vině a v důsledku toho i výrok o trestu a výroky s tím související zrušiti, aniž třeba zabývati se tím, co stížnost yytýká ještě výroku o přestupku § 491 tr. zák. a článku V. zákona čís. 8 z roku 1863. Oproti tomu nelze se přidati k obdobné námitce stížnosti, že i přečin podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky jest promlčen a i výrok o tomto přečinu zmatečným podle § 281 čís. 9 písm. b) tr. ř. Nehledě k tomu, že stížnost nedbá toho, že přečin ten byl částečně spáchán teprve koncem 26. dubna 1925, a ponechává stranou, jaké důsledky dlužno vzhledem k ustanovení § 531 písm. c) tr. zák. pro promlčení přečinu § 14 čís. 5 zákona v prosinci 1924 spáchaného odvoditi ze spáchání téhož přečinu v dubnu 1925 a ze spáchání přestupku § 491 tr. zák. na jaře 1925 — bude-li obžalovaný tímto přestupkem uznán vinným neb alespoň bez právního omylu zjištěno, že se ho dopustil — jest nesprávnou námitka, že promlčecí lhůta přečinu podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky činí v tomto případě toliko tři měsíce. Neboť nezáleží na tom, že v této trestní věci bylo podle zásad vyplývajících z §§ 34, 35, 267 tr. zák. použito trestní sazby § 493 tr. zák. Podle § 532 (228) tr. zák. řídí se, aniž na tom záleží, které trestní sazby jest použiti na souhrn několika trestných činů reálně neb ideálně se sbíhajících, doba promlčecí podle největšího trestu, který jest na ten který jednotlivý trestný čin v zákoně stanoven, a okolnost, že použitá trestní sazba § 493 tr. zák. nestanoví vedlejšího trestu na penězích, pro vyměření hlavního trestu neměnila ničeho na tom, že soud mohl podle poslední věty § 267 tr. zák. (viz poslední odstavec § 35 tr. zák.) vedle hlavního trestu na svobodě, uloženého podle § 493 tr. zák., uložiti pro sbíhající se přečin, stíhaný zákonem na ochranu republiky podle § 29 tohoto zákona, trest peněžitý až do 50000 Kč. Proto dlužno souhlasiti s názorem nalézacího soudu, že přečin § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, z něhož jest se obžalovanému ve dvojím směru zodpovídati, promlčen není, jelikož od spáchání ani prvního skutku, tomuto pojmu podřaděného, do prvního výslechu obžalovaného, přesněji do doby, kdy byl pro přečin ten k výslechu obeslán, rok neuplynul..

Citace:

č. 2480. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 534-539.