NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 13142.

Kdo, zabraňuje dědici ve výkonu jeho jednostranné kontroly správy pozůstalosti, nejednal ve vlastním jméně, nýbrž jako zmocněnec všech spoludědiců, není pasivně legitimován k žalobě dědice o uznání a trpění výkonu kontroly správy pozůstalosti.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1933, Rv I 176/32.)
Žalobkyně i žalovaný byli dědici pozůstalosti po B-ovi. Žalovaný byl zvolen všemi dědici za správce pozůstalosti. Žalobou, o niž tu jde, se domáhala žalobkyně na žalovaném, by byl uznán povinným zdržeti se každého obmezování v právu žalobkyně, přiznaném jí pozůstalostním soudem, a dopustil, by její kontrolní a informační orgán pro výkon jejího práva docházel do majetku pozůstalostního jmenovitě do továrny a tam majetek tento kontroloval a o stavu jeho se informoval. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Ve schůzi dědiců v pozůstalosti Josefa P-a, konané dne 4. července 1930, byl většinou 12/20 dědických podílů zvolen společným správcem podle §§ 833 a 836 obč. zák. žalovaný, nyní spoludědic Josef P. sám, a další spoludědic, ing. Rudolf P. k této volbě dodatečně přistoupil, takže jest žalovaného pokládali za zmocněnce všech dědiců podle § 837 obč. zák., tedy i za zmocněnce žalobkyně. V § 837 obč. zák. je sice vysloveno, že společný správce jest povinen řádně účtovati, z toho však nelze vyvozovali, že musí připustili kontrolu spravovaného závodu jedním ze spoludědiců, prováděnou buď přímo tímto spoludědicem anebo jinou osobou, již by tento k tomu určil, jak by si odvolatelka přála, neboť ani v tomto bodě nelze upustili od ustanovení § 836 obč. zák. vycházejícího ze zásady většiny podílníků. Žalovaný jest zmocněncem všech spoludědiců, nejedná tudíž ve vlastním jméně, zabraňuje žalobkyni ve výkonu její jednostranné kontroly, a proto mu schází pasivní oprávnění v tomto sporu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Žalovaný vznesl ve sporu námitku nedostatku oprávnění ke sporu. Námitkou tou, která jest námitkou ve věci samé, bylo se soudu zabývati dříve, než se pustil do jednáni ve věci samé, ježto má námitka ta pro řízeni sporu rozhodný význam, takže nutno-li jí vyhověti, schází tím se všeho dalšího jednání (rozh. čís. 7582 sb. n. s.). Jak prvý soud tak i odvolací soud dospěly k názoru, že žalovaný, když zabraňoval žalobkyni ve výkonu její jednostranné kontroly, nejednal ve vlastním jméně, nýbrž jako zmocněnec všech spoludědiců (§ 837 obč. zák.) a že mu proto schází pasivní legitimace v tomto sporu. Tento názor odvolacího soudu, nehledě ani k tomu, že jeho nesprávnost nebyla dovoláním vůbec ani vytýkána, pokládá dovolací soud z důvodů napadeného rozsudku, jež sdílí, za správný. Tím odpadla však nutnost zabývati se vývody dovolání, jimiž se snaží žalobkyně dovoditi z ustanovení § 837 obč. zák. opodstatněnost svého nároku ve věci.

Citace:

Čís. 13142. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 692-693.