NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Čís. 4859.

Vlastník peněz, zabavených vymáhajícím věřitelem u třetí osoby, může se domáhati na vymáhajícím věřiteli náhrady dle zásad o bezdůvodném obohacení (condictio sine causa).
(Rozh. ze dne 31. března 1925, Rv II 12/25.)
Výkonný orgán zabavil u dlužníka R-a tisícikorunovou bankovku, náležející žalobkyni, vydal 830 Kč 82 h vymáhajícímu věřiteli a zbytek žalobkyni. Žalobu, domáhající se na vymáhajícím věřiteli zaplacení 830 Kč 82 h, procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud uznává za prokázáno, že zabavená tisícikorunová státovka nebyla majetkem dlužníka R-a, nýbrž majetkem žalobkyně, patrně tedy přijímá za prokázaný stav vylíčený svědky, že žalobkyně si 8000 Kč, záležejících z osmi tisícikorunových státovek, k nimž patřila také ta později zabavená, v bance vyzvedla, aby je skrze svého otce půjčila bratrovi na jistotu, a že když peníze ty ležely v kabelce na stole, R., jenž měl v náprsní kapse u sebe 70 Kč, je ze žertu k sobě vzal, a do zadní kapsy strčil, načež pak u něho jedna tisícikoruna byla zabavena. Tomuto zjištění brání se dovolání právními vývody, řkouc, že když nebyly udány serie a čísla státovek, nastalo prý smísení ve smyslu §u 371 obč. zák. To není však správné, neboť smísení prostě nenastalo, protože R. nejen že oněch osm tisícikorun se svými penězi nesmíchal, měv tyto v náprsní kapse v tašce, tisícikoruny pak strčiv do zadní kapsy, ale i kdyby byl dal obé dohromady, nemohlo smísení ve smyslu §u 371 obč. zák. t. j. nerozeznatelnost obojích peněz nastati, protože tisícikoruny od peněz drobných, v nichž 70 Kč záležeti může, vždy rozeznati a odděliti lze. Serie a čísla věděti nebylo třeba, když R. žádných vlastních tisícikorun neměl. Docela lhostejno je také, zdali formální postup výkonného orgánu byl správným či nikoliv, neboť záleží jen na tom, čí byly zabavené peníze, a když zjištěno, že patřily žalobkyni, je tím věc rozhodnuta v její prospěch. Nemůže o tom býti pochyby, že věřitel nemůže si ponechati zabavené peníze, náležející jinému, než jeho dlužníku, ale vzhledem k zmatku, jaký o tomto případu panuje co do odůvodnění jak v nauce tak v praxi a jaký se i v tomto případě v různých hlediskách stran i nižších soudů stopovati dá, dlužno se s právním důvodem žaloby zabývati. Krainz-Ehrenzweig II. str. 667 podřaďuje tento případ pod t. zv. condictio indebiti §u 1431 obč. zák. a rovněž tak rozhodnutí ze dne 24. října 1914 R I 670/11 a rozhodnutí u Krainze-Ehrenzweiga 1. c. pozn. 14 citovaná, ač se tento předpis sem naprosto nehodí, ježto třetí osoba (žalobkyně) vůbec nic neplnila a dokonce v žádném omylu se nenalézala. Také není třeba, jak žalobkyně a odvolací soud činí, dovolávati se slušnosti a spravedlnosti, tedy práva přirozeného, když stačí úplně positivní předpisy t. j. pět římskoprávních typů kondikce i v platném právu uznaných, totiž c. indebiti, с. causa data causa non secuta, с. ob turpem causam, с. cauna finita а с. sine causa. Ovšem jsou pouze tři z nich vytčeny v zákoně generelně a to prvá (§ 1431), třetí (§ 1174) a čtvrtá (§ 1435), kdežto druhá a pátá vyskytují se v zákoně toliko po různu jako jednotlivé species (odrůdy). Projednávaný případ patří pod typ pátý, condikci sine causa, pod kterou spadají všecky případy bezdůvodného obohacení, jež nejsou zahrnuty v prvých čtyřech formách, a která vlastně by stačila sama jediná ku krytí i všech těch ostatních čtyřech typů, protože i u nich jest důvodem nároku žalobního obohacení (sine causa), jenže formy jich pro četnost případů nabyly zvláštních jmen, staly se druhy, a vyvinuly se dříve, než všeobecná c. sine causa, protože se nejdříve přiházely. V projednávaném případě jest nabytí se strany věřitele bezdůvodné proto, že má sice nárok proti svému dlužníku, proti němuž exekuci vede, ale nemá nároku proti osobě třetí (žalobkyni), z jejíhož majetku se zaplacena učinil, drží tedy majetek třetí osobě uzmutý neprávem a musí jej vydati a hleděti si majetku dlužníkova. To zákon zřetelně uznává. Věřitel může vésti oprávněně exekuci jen na majetek (práva) dlužníkova (§ 7 a 63 čís. 4 ex. ř.), nikoli i na majetek (práva) osob třetích, jak zcela přirozeno, takže to ani dokladu nepotřebuje. Sáhne-li tedy na majetek osoby třetí, jež není zavázaným podmětem, děje se to materielně neprávem, bez právního důvodu. Byla- li zabavena věc třetí osoby, věc dlužníku nepatřící, má její majitel, třetí osoba, nárok na její vyloučení z exekuce (§ 37 ex. ř.), t. zv. nárok excisní, byla-li však věc již prodána, má, když ne ještě nárok vindikační, jako po případě v §u 170 čís. 5 ex. ř., podle zásady pretium cedit in locum rei nárok na vydání stržené kupní (dražební) ceny (§ 258 ex. ř.), a byla-li konečně tato stržená cena docela věřiteli již vydána, čemuž se rovná případ, byly-li zabaveny přímo peníze a věřiteli vydány, jako se to stalo zde, má poškozená třetí osoba nárok proti věřiteli na vydání té peněžité sumy (§ 231 poslední odstavec ex. ř.). To vše je důsledek jejího práva na zabavenou věc a nedostatku věřitelova práva na věc tu.

Citace:

č. 4859. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 617-619.