Č. 2356.

Státní úředníci. — školství. — Administrativní řízení: I. Svobodný státní úředník (učitel) nemá za platnosti nařízení z 11. září 1918 č. 333 ř. z. právního nároku na drahotní přídavky vyšší než podle I. třídy rodinné. — II. Není proto vadou řízení, nesdělí-li mu úřad, zamítaje jeho žádost za drahotní přídavky podle II. třídy rodinné, úvahy, které jej k zamítnutí žádosti vedly.
(Nález ze dne 14. května 1923 č. 15.581/22.)
Věc: Filipina H. ve V. proti ministerstvu školství a národní osvěty stran přiznání II. třídy drahotních přídavků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka, učitelka obecné školy ve V., zažádala dne 14. prosince 1921 o přiznání nákupního a nouzového přídavku podle II. rodinné třídy, ježto má u sebe 73letou nemocnou a nemajetnou matku, kterou také živí.
Žádosti té nevyhověla žšr výnosem z 10. února 1922 a postupem instancí ani žal. úřad nař. rozhodnutím, jelikož podle ustanovení § 4 posl. odst. nařízení min. fin. z 11. září 1918 č. 333 ř. z., jež zde přichází v úvahu, st-lce jako svobodné nepřísluší právní nárok na vyšší mimořádné přídavky než podle I. třídy rodinné a v daném případě úřad, jehož volnému uvážení zákon rozhodnutí zůstavuje, neshledal poměrů toho rázu, aby žádané přídavky mohly býti výjimečně přiznány.
O stížnosti na rozhodnutí to podané a namítající jemu nezákonnost i vadnost řízení uvážil nss toto: St-lka sama přiznává, že z ustanovení min. nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z., jež pro posouzení přítomného případu přichází v úvahu, nemůže odvoditi pro sebe nárok na poskytnutí drahotních přídavků vyšších, než I. rodinné třídy. Přes to však snaží se dovoditi, že úřad byl povinen sděliti jí, z jakého skutkového základu vycházel a jaké byly jeho úvahy, když žádost její zamítal.
Z ustanovení § 4, odst. 6 cit. min. nař. jest patrno, že úřad, rozhoduje o žádosti svobodného státního zaměstnance, resp. učitele za propůjčení zvýšených drahotních přídavků, má si v prvé řadě odpověděti na otázku, jsou-li dány skutkové okolnosti v tomto ustanovení přesně vymezené, t. j. zda onen zaměstnanec žije ve společné domácnosti se svými prarodiči, rodiči nebo sourozenci, a zda uhrazuje důsledkem právního nebo mravního závazku prokazatelně převážnou částí výživu těchto svých příbuzných pro jejich nuznost.
Teprve pak, jsou-li splněny všechny tyto podmínky, smí použití zmocnění jemu daného, položiti či nepoložiti tohoto svobodného zaměstnance na roven ženatému zaměstnanci a bezdětnému. Z toho plyne, že ani pak není úřad povinen svobodnému zaměstnanci přiznati dra notní přídavky vyšší rodinné třídy než prvé, nýbrž má volnost uvážiti ještě všechny okolnosti konkrétního případu, než se rozhodne pro rozhodnutí příznivé či zamítavé. Jaké okolnosti má zde úřad ještě uvážiti a do jaké míry je tato volná úvaha jeho omezena, to citovaný předpis nestanovil, dlužno tedy míti za to, že nechtěl tuto volnou úvahu úřadu také nijak omeziti.
Z těchto úvah plyne, že straně nepřísluší vůbec nárok na to, aby úřad konal ještě další nějaké šetření, aby výsledek přece snad konaného šetření jí sděloval a úvahy, které ho vedly k vyhovění či zamítnutí žádosti, ve svém rozhodnutí podrobně uváděl.
Nečiní-li tak úřad, nelze v tom tedy shledávati ani podstatnou vadu řízení ani nezákonnost, pročež slušelo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2356. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 45-46.