Čís. 569.

Pro zcela krátkodobé prodlení v placení nájemného nelze použíti ustanovení smlouvy, dle níž nájemní poměr se zrušuje, nebude-li nájemné placeno včas.
(Rozh. ze dne 30. června 1920, Rv I 243/20.) Žalující manželé propachtovali žalovaným manželům svůj pozemek na 12 let a sice na dobu od po žních roku 1908 až do po žních roku 1920. Dle pachtovní smlouvy byla pachtovní činže včetně příspěvku na daň splatná každoročně 1. listopadu předem v bydlišti propachtujících; v odstavci sedmém smlouvy bylo ustanoveno, že nezaplatí-li pachtýř pachtovné nebo příspěvek na daň v den splatnosti, mají propachtující právo pachtovní smlouvu ihned zrušiti a pachtýřům pachtovaný pozemek beze všeho ihned odejmouti. Žalovaní pachtýři chtěli původně zaplatiti pachtovné za rok 1919 již v říjnu, dozvěděvše se však od sousedů, že propachtovatelé pachtovného dosud nepřijímají, ježto není vyměřena válečná přirážka ku pachtovnému, došli ku propachtovatelům teprve dne 2. listopadu 1919, by je zaplatili. Propachtovatelé však placení toho dne již nepřijali, namítajíce opožděnost, ač téhož dne přijali pachtovné placené jiným pachtýřem, jenž vázán byl touž smlouvou jako žalovaní. Žalovaní složili pak pachtovné do soudní úschovy. Žalobě propachtovatelů na vydání pozemku procesní soud prvé stolice vyhověl podstatně, poněvadž žalovaní, nezaplativše ve lhůtě smlouvou určené, musí pozemek dle smlouvy vrátiti. Odvolací soud žalobu zamítl a uvedl v podstatě v důvodech: Ze zjištěných skutkových okolností plyne, že strany, uzavírajíce smlouvu pachtovní, ujednali od zákona odchylné účinky, spojené s prodlením žalovaných co do placení pachtovného, že si žalobci vyhradili právo od smlouvy jednostranně odstoupiti, раk-li žalovaní platebnímu závazku ohledně pachtu nedostojí. Nutno tudíž zabývati se otázkou, zda dne 2. listopadu 1919 žalovaní skutečně v prodlení byli, Krasnopolski ve svém díle »Rakouské právo obligační« na stránce 182 (vydání z roku 1910) uvádí, že prodlení v pravém slova smyslu předpokládá jakési zaviněné počínání si, směřující na neplnění závazku, a že tedy právní účinky prodlení jen tehdy nastávají, když jest dokázáno, že dlužník svému závazku zaviněně nedostál. Tohoto předpokladu v tomto případě není. Ze skutkových zjištění plyne, že žalovaný byl odhodlán dne 1. listopadu 1919, tudíž dle smluvního závazku, pachtovné zaplatiti, že byl odvrácen od tohoto úmyslu pouze sdělením sousedů, že neměl příčiny, proč by pravdivosti nedůvěřoval, že tedy jednal bezelstně nejda platiti pachtovné, jak smlouva vyžadovala, že tedy o nějakém zaviněném nesplnění závazku včas za těchto okolností právem řeči býti nemůže. Platil-li žalovaný dne 2. listopadu 1919 pachtovné a nabízel-li i později placení, byli žalobci povinni, placení jako včas nabízené přijmouti. Nepřísluší jim tedy právo, dovolávati se účinku z prodlení (§§ 1333 a 1334 obč. zák.). Ta okolnost, že sdělení nebylo vzkazem žalobců, není rozhodná, poněvadž dlužno zjistiti pouze subjektivní stránku prodlení dlužníka a nejedná se snad o nějakou náhradu škody, při které by ovšem osoba, od které vyjádření pochází, důležitou byla.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Lze souhlasiti s názorem soudu odvolacího, že žalobcům nepřísluší právo domáhati se na žalovaných zpětného odevzdání pozemku jim podle pachtovní smlouvy ze dne 16. srpna 1908 do roku 1920 po žních propachtovaného. Bylo sice stanoveno v článku 5. této smlouvy, že roční činže pachtovní splatna bude vždy dne 1. listopadu toho kterého roku předem, a v druhém odstavci článku 7., že, kdyby pachtýř roční činži včas nezaplatil, mají propachtovatelé právo zrušiti ihned pachtovní smlouvu, odejmouti pachtýři spachtovaný pozemek bez veškeré intervence soudní a dáti jej v pacht jinému a to bez ohledu na stav vzdělání a osetí. Dlužno však uvážiti, lze-li z těchto ustanovení smlouvy vyvoditi, že srovnalá vůle stran smlouvajících směřovala k tomu, že propachtovatelé mají býti oprávněni zrušiti smlouvu pachtovní beze všeho i tehdy, když pachtýř nezaplatí pachtovného přesně v den splatnosti, nýbrž — jak se v tomto případě stalo — o jeden den později. Hledíc ke škodlivým následkům, spojeným s předčasným zrušením smlouvy pachtovní pro pachtýře, jakož i k tomu, že propachtovatelům z prodlení tak nepatrného dle pravidelného průběhu věci hmotná újma nevzejde, nutno k otázce výše naznačené odpověděti záporně, to tím spíše, když v prvním odstavci článku 7. pachtovní smlouvy pro případ, že by pachtýř nezaplatil pachtovného nebo příspěvku na daň hned v den splatnosti, bez toho stanovena byla jeho povinnost, platiti propachtovatelům z těchto částek ode dne splatnosti do zaplacení 6 proc. úrok z prodlení, a když podle souhlasného přednesu stran za jedenáctiletého trvání pachtovního poměru pachtovné bývalo placeno později, aniž propachtovatelé z toho odvodili práva ke zrušení pachtovní smlouvy. Předpisy § 1118 obč. zák. jsou zde sice vyloučeny ustanoveními smlouvy, ale tolik jde z nich přece zřejmě na jevo, že zákon přikládá prodlení v placení nájemného (pachtovného) jen tenkráte účinek, smlouvu rozvazující, trvá-li toto prodlení jakousi delší dobu. Z toho jest patrným úmysl zákonodárcův, že zcela krátkodobé prodlení nájemce (pachtýře) nemá opravňovati pronájemce (propachtovatelé) ke zrušení smlouvy nájemní (pachtovní). Příčilo by se pak slušnosti a dobrým mravům, kdyby propachtovatel (pronájemce) chtěl využiti písmena smlouvy ke zrušení poměru pachtovního (nájemního) z toho důvodu, že pachtýř (nájemce) z příčiny jakékoliv platí pachtovné (nájemné) o jediný den později, než ve smlouvě jest stanoveno; v tomto případě však tím spíše, když žalobce od jiného pachtýře dne 2. listopadu 1919 přijal pachtovné, neprohlásiv smlouvu s ním za zrušenou, a když nebylo vyvráceno udání žalovaných, že žalovaný pachtýř nabízel v roce 1919 placení pachtovného žalobci již na počátku října, tento však odmítl přijetí řka, že ještě není čas. Již z těchto úvah vyplývá, že soud odvolací neposoudil věc mylně po stránce právní, vysloviv, že žalobcům nepřísluší právo dovolávati se právních následků prodlení (§§ 1333, 1334 obč. zák.), aniž bylo třeba obírati se spornou otázkou, zda prodlení předpokládá zavinění dlužníka čili nic.

Citace:

č. 569. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 402-404.