K bedlivosti řádného obchodníka (čl. 282 obch. zák.) náleží jen znalost všeobecných tarifních předpisů, nikoli také znalost všech specielních, časové omezených a jen pro některé odběratele významu majících tarifních předpisů.
Žalobce žádal na žalovaném náhradu Kč 4291,64 proto, že vinou prý žalovaného neobdržel 25 % slevy z dovozného při 18 vagonech uhelného mouru od žalovaného mu dodaných z určitého dolu pro jeho tuzemský závod po trati železniční tuzemské a v něm spotřebovaných, který mour měl zrno do 5 mm. (Při takovém mouru v množství aspoň 100 tun byla slíbena sleva vyhláškou z 8. dubna 1922 č. 70. [Vést. pro železnice a plavbu č. 28 z r. 1922] v době od 1. ledna do 31. prosince 1922 a přiznávána, byla-li velikost zrna vyznačena již v přímých nákladních listech). Žalovaný byl žalobci povinen péčí řádného obchodníka, měl o slevě věděti a velikost zrna v nákladních listech vyznačovali, opomenul však toho. Příslušné žel. řiditelství dodatečné vyplnění velikostí zrna neuznalo a žádost o slevu žalobci zamítlo.
První soud žalobě nevyhověl; bylo zjištěno, že žalobce neobjednal mouru do 5 mm, nýbrž mour, který by obsahoval více krupice, neudávaje velikosti zrna v milimetrech, že na dole, z něhož žalobce výslovně mour žádal, dělaly se moury do 5 i přes 5 mm, že při nakládání pro žalobce na dole se nehledělo, aby dostal jen mour do 5 mm a že dovoz dráhou žalobce sám určoval, a soud první zastával mínění, že péče řádného obchodníka za těchto okolností tak daleko nesahá, aby se žalovaný musil starati také o to, aby žalobce obdržel zvláštní slevu dopravného podle řečené vyhlášky, a že se nesluší, aby žalobce svaloval na žalovaného, co měl učiniti sám a neučinil.
K odvolání žalobcovu dal soud odvolací místo žalobě pokládav po doplnění důkazců za prokázané, že dodaný mour měl velikost zrna do 5 mm, a přisvědčiv žalobci, že patřilo k péči řádného obchodníka, aby žalovaný znal i vyhlášky o zvláštních slevách dopravného. Soud odvol, vyložil si také dotčenou vyhlášku tak, že ukládala odesilateli mouru uvésti i velikost zrna v nákladním listu, ačkoli vůbec nezmiňuje se, co má v daném případě nákladní list obsahovati, pokud jde o označení zboží, a platily tu patrně předpisy obecné.
Nejvyšší soud k dovolání žalovaného obnovil rozsudek prvního soudu. Přisvědčiv odvol. soudu, že žalovaný byl povinen podle čl. 344. a 282. obch. zák. šetřili při odesílání mouru dráhou opatrnosti řádného obchodníka, ruče dle § 1313 a obč. zák. také za použité při tom třetí osoby a že mu náleželo vyplňovati podle předpisu nákladní listy, praví v důvodech svého rozhodnutí zejména:
Nelze však souhlasiti s odvol. soudem, že by tarifní vyhláška č. 70. z 8. dubna 1922 byla uložila odesilateli za povinnost při zasílání uhel. mouru uvésti velikost zrna v nákladním listu .... náleželo ovšem průmyslovému závodu, který chtěl činiti nárok na slevu, aby se staral o vyznačení zrna již v nákladním listu. V daném případě bylo to věcí žalobcovou, neboť on žádal za slevu. Žalovanému nelze toho ukládati za povinnost.
Nebylo mezi stranami smluveno, že žalovaný prodává a žalobce kupuje mour pod 5 mm. Naopak byl položen důraz na to, že mour má býti zrnitý, a jelikož na šachtě, z níž měl býti dodán, byl vyroben vedle mouru o zrnu 5 mm i mour se zrnem 7 mm, vyhovovalo spíše dodání tohoto mouru zrnitějšího objednávce. Žalovaný mohl dle smlouvy dodati mour obojí, při dodání mouru o zrnu 7 mm, nebyl by měl žalobce vůbec nároku na slevu dovozného proti dráze. Že byl dodán mour výhradně o 5 mm, stalo se náhodou a jen náhodou se tedy stalo, že žalobci vůbec vzešel nárok na slevu. Žalobce nikdy neoznámil žalovanému, že pro případ takové náhody se bude domáhat slevy, a neudělil mu žádného na slevu se vztahujícího příkazu. Zavinění žalovaného by bylo možno spatřovati za tohoto stavu věcí pouze v tom, že nepočítal sám s možností takové náhody a s možným pozdějším rozhodnutím žalobce domáhati se slevy na dovozném. To by byla však již přemíra opatrnosti, přesahující daleko péči řádnému obchodníku při plnění smluvených obchodů ve prospěch strany druhé uloženou. Odporovalo by zásadám obchodní poctivosti a důvěry, aby žalobce, opomenuv sám včas učiniti opatření potřebná к využitkování nového tarifního předpisu, mohl přesunouti následky tohoto opomenutí na svého kontrahenta a ukládal mu takto povinnost větší péče o zvláštní, se smlouvou přímo nesouvisející zájmy žalobcovy, než jim žalobce sám věnoval.
Neprávem poukazují žalobce i soud odvol, v té příčině na to, že žalovaný jest obchodníkem uhlím (nebylo v skutku ve sporu v první stolici ani tvrzeno, tím méně zjištěno), a proto povinen znáti tarifní předpisy o dopravě uhlím. Nehledíc k tomu, že častěji zmíněná sleva byla poskytnuta ve prospěch průmyslových závodu zařízených na otop mourem a nikoli ve prospěch obchodníkův uhlím, takže nikoli žalovaný, nýbrž žalobce měl na ní zájem, mohla by podrobná znalost, tarifních předpisů přesahující míru každému obchodníku potřebnou býti požadována sice od spediteura, jenž za úplatu obstarává na cizí účet dopravu zboží (§ 1299 obč. zák., čl. 379 obch. zák.), nikoli však od žalovaného, jenž byl ku žalobci jen v poměru prodatele ke kupiteli a byl podle čl. 344 a 282 obch. zák. povinen zachovati jen obyčejnou bedlivost řádného obchodníka. K této bedlivosti náleží jen znalost všeobecných tarifních předpisů a žalovaný osvědčil jí dostatečně tím, že prodané zboží označil na nákladním listu názvem, na němž dle tarifu jest závislá všeobecná sleva sazby. Ze by k pečlivosti řádného obchodníka náležela také znalost všech specielních, časově omezených a jen pro některé jeho odběratele význam majících tarifních předpisů, nelze uznati.«
Rozhodnutí nejv. soudu z 11. června 1924 Č. j. Rv. I 459/24. St. Fr.