NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 2

Čís. 3620.

Dopravní řád železniční.
Dráha jest oprávněna požadovati stojné po dobu, co zásilka pro vadnost dovozních dokladů nemůže býti dále vypravena. Dráha neručí za zavinění celních orgánů.
(Rozh. ze dne 18. března 1924, Rv I 1541/23.)
Žaloba firmy, domáhající se na dráze vrácení stojného, jež firma dráze zaplatila za dobu, kdy zboží stálo v pohraniční stanici, nemohouc býti pro nedostatek dovozních dokladů dále dopraveno, byla oběma nižšími soudy zamítnuta, odvolacím soudem mimo jiné z těchto důvodů: I kdyby šlo o vinu celního orgánu, jenž podle mínění odvolatelky zásilku na nádraží neoprávněně zadržel, neručí za ni dráha podle dovolaného §u 5 žel. dopr. ř. Vždyť odvolatelka sama tvrdí, že jde o celní orgán, a dráha ručí podle cit. §u 5 jen za »své lidi«. Odvolatelka také uznala, že tohoto celního zřízence »nepoužila železnice k provedení přepravy,« jak týž § 5 dále předpokládá, dovolavši se výslovně §u 65 žel. dopr. ř. pokud jedná o splnění celních předpisů, které splniti má železnice »jako zasílatel«.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Právním důvodem žaloby jest v tomto sporu dopravní smlouva. Žalobkyně tvrdí, že stojné, předepsané jí za dobu od 28. července 1920 do 10. srpna 1920 z toho důvodu, že zásilka 45 vagonů slámy musila pro nedostatek dovozního povolení čekati v pohraniční stanici D., bylo předepsáno neprávem, a domáhá se jeho vrácení. Sluší proto zkoumati jen, zda byla železnice podle smlouvy a železničního dopravního řádu oprávněna, požadovati předepsané stojné čili nic. Naproti tomu nelze v rámci tohoto sporu řešiti též otázku, zda dopustil se celní úřad v B. zavinění tím, že po předložení telegrafického dovozního povolení neudělil povolení k další přepravě zásilky, a zda ručí erár žalobkyni za škodu, tímto zaviněním celního úřadu způsobenou, neboť z tohoto důvodu nebylo žalováno a změna žaloby není v opravném řízení již přípustná. Nesprávný názor žalobkyně, že celní úřady jsou orgány železničními a že železnice ručí za jejich zavinění, byl správně vyvrácen oběma nižšími soudy. Nebylo, proč by se při tom nepřihlíželo k výpovědi svědka K-a, neboť svědek vypovídal o služebních poměrech úřadu, u něhož jako kontrolor působí, takže musí býti o nich zpraven. Vzájemná nezávislost celních a železničních úřadů plyne i z předpisu §u 65 žel. dopr. ř., že dráha jest povinna, celní odbavení zboží opatřiti buď sama, nebo pověřiti jím speditéra. Do působnosti celních úřadů nemůže železnice zasahovati; rozhodnutím celních úřadů musí se bezvýjimečně podrobiti. Výhradné a samostatné oprávnění celních úřadů, rozhodnouti o tom, zda může zboží býti dále odesláno, uznala ostatně žalobkyně sama tím, že vyslala úředníka s dovozním povolením, nikoliv k železničnímu úřadu do D., nýbrž k celnímu úřadu do B. Bezdůvodná jest proto výtka neúplnosti řízení dle §u 503 čís. 2 c. ř. s., poněvadž prý nebylo dotázáno ministerstvo obchodu o významu telegrafických dovozních povolení a povinnosti celního úřadu, by se jimi řídil, a bezpodstatným jest také dovolací důvod nesprávného právního posouzení dle §u 503 čís. 4 c. ř. s., uplatňovaný jednak v tom směru, že význam telegrafického dovozního povolení byl prý nesprávně hodnocen, jednak v tom, že zavinění celních orgánů nebylo uznáno za dostatečný důvod k vyhovění žalobě. Skutkovým zjištěním nižších soudů, že zboží musilo na stanici D. čekati pro nedostatek a vadnost dovozního povolení, a předpisem §u 65 (1) poslední věta žel. dopr. ř., že železnice jest oprávněna, počitati stojné po dobu, kdy zásilka pro vadnost dovozních dokladů nemůže býti dále zaslána, jsou i právo železniční správy na vybrané stojné, i bezdůvodnost nároku na jeho vrácení prokázány. Žalobkyně pokouší se žalobu zachrániti tvrzením, že dráha neuvědomila dle předpisu stran o nuceném zadržení zásilky v pohraniční stanici, a vytýká napadenému rozsudku dle §u 503 čís. 3 c. ř. s. rozpor se spisy, poněvadž prý jeho tvrzení, že dráha vyrozuměla strany o dopravní překážce, nemá ve spisech opory. Odvolací soud netvrdí však ničeho takového, nýbrž osvojil si jen zjištění prvního soudu, že odesílatel o zadržení zásilky v pohraniční stanici věděl z vlastní zkušenosti a sám jel do Prahy jen za tím účelem, by tam potřebné dovozní povolení s pomocí žalobkyně obstaral, dále že o nepostačitelnosti prvního telegrafického povolení byla žalobkyně vyrozuměna přímo celním úřadem při předložení tohoto povolení. Z tohoto zjištění však plyne, že, i když dráha zvláštního vyrozumění neodeslala, není příčinné souvislosti mezi tímto jejím opomenutím a mezi zdržením zásilky v D., že nevyrozumění stran drahou nemělo vlivu ani na předepsaní stojného ani na výši stojného, takže ani v tom případě, že železnice vskutku proti předpisu §u 74 žel. dopr. ř. nevyrozuměla odesílatele o překážce v další přepravě, by nebylo možno žalobě vyhověti.

Citace:

č. 5494. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 591-592.