Čís. 15575.

Exekuce na základě exekučního titulu jugoslávského (úmluva čís. 146/24 Sb. z. a n. čl. 39 a 41).
(Rozh. ze dne 6. listopadu 1936, R I 1003/36.) Rozsudky jugoslávských soudů, na základě nichž byla povolena žalobci bydlícímu v Jugoslávii exekuce na movité věci povinné firmy, byla povinná tuzemská firma odsouzena zaplatiti žalobci vymáhanou pohledávku, ale pod podmínkou, že do určité doby nesloží t. zv. rozhodující přísahu. V rekursu do povolení exekuce uplatňovala povinná firma, že v exekučním návrhu není nijak osvědčeno, proč byly k rozhodnutí rozepře o vymáhané pohledávce příslušné jugoslávské soudy, že není ani prokázáno, že povinné firmě byla doručena žaloba, dále, že z připojeného potvrzení procesního soudu vyplývá jen, že o vymáhané pohledávce bylo pravoplatně rozhodnuto, nikoliv, že pohledávka sama jest již vykonatelná, a konečně, že právního úkonu (přísahy rozhodující), na němž byla vykonatelnost pohledávky učiněna závislou, tuzemský právní řád nezná. Rekursní soud potvrdil usnesení exekučního soudu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Základem exekučních titulů, o něž se tato exekuce opírá, jest spor o provisi; vyplývá z nich, že se stěžovatel, zastoupený právním zástupcem, pustil do sporu nenamítnuv nepříslušnost dovolaného soudu prvé instance. Tím se stal dovolaný soud podle druhého odstavce § 104 j. n. k projednání rozepře příslušným a také případný nedostatek nebo vada v doručení žaloby byla postupem stěžovatelovým zhojena, když stěžovateli nebylo zabráněno, aby se projednání sporu zúčastnil. Povolení exekuce nemohlo proto ani s hlediska §§ 54 čís. 3, 55, 80 čís. 1 ex. ř. a čl. 41 čís. 1 a 3 úmluvy čís. 146/24 Sb. z. a n. zabrániti, že k exekučnímu návrhu nebyl připojen výkaz o doručení žaloby a že vymáhající věřitel zvlášť neprokázal, že k projednání rozepře byl příslušný soud v Jugoslavii (srov. Sb. n. s. čís. 519, 8819 a 12038). Že by mu nebyly řádně doručeny rozsudky, stěžovatel ani netvrdí. Usnesením okresního soudu v Z. (Jugoslavie) bylo dále vyhověno předpisům čl. 39 čís. 1 a 41 čís. 2 úmluvy čís. 146/24 Sb. z. a n., jediné zde v úvahu přicházejícím, neboť se jím potvrzuje netoliko, že exekuční titul jest pravoplatný, čemuž nelze jinak rozuměti, než že nepodléhá již žádnému opravnému prostředku, tím méně s účinkem odkladným, nýbrž i podle druhého odst. (na rozdíl od odst. prvního), že také povinnost k zaplacení vymáhaného nároku pravoplatně nastala, t. j., že nárok jest vykonatelný. Podle spisu má býti vymáhán nárok na zaplacení peněžitých částek, jež příslušejí vymáhajícímu věřiteli z důvodu provise. Není zde tedy závady s hlediska čl. 41, 4 č. 4 citované úmluvy a nesejde ani na tom, že vykonatelnost vázána byla na podmínku, že povinná strana v určité lhůtě nesloží uložené jí přísahy rozhodující. Takovou přísahu sice náš právní řád nezná, proto však nelze říci, že by šlo o jednání právním řádem zakázané, ježto povinná strana sama tvrdí, že onu přísahu složila. K tomuto jejímu tvrzení nelze však přihlížeti v řízení rekursním, nýbrž musila by povinná tuto skutečnost, která by vykonatelnost vylučovala, uplatniti odporem. Vymáhající strana učinila zadost své povinnosti, jestliže dovolávajíc se potvrzení ze dne 17. května 1935 o tom, že nastala podmínka vykonatelnosti, tvrdila, že povinná uloženou přísahu nesložila. Bude na straně povinné, aby o opaku případně nabídla důkaz v řízení odporovacím.

Citace:

Čís. 15575.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1048-1050.