Čís. 16716.

Dlužnické úlevy nezaměstnaných (vlád. nař. č. 251/1935 Sb. z. a n.).
§ 8 řeč. vlád. nař. jest ustanovení přechodné a lze ho užíti jen tehdy, jestliže dlužník, který má právo na úlevy, zaplatil na splátku dospívající v prvním pololetí 1936 (mezi 1. lednem a 30. červnem 1936) více, než by byl podle § 3 uved. vlád. nař. zavázán, a učinil věřiteli dodatečně oznámení podle § 7 dotč. vlád. nař.
(Rozh. ze dne 17. února 1938, R I 1562/37).
Vymáhající věřitelka navrhla, aby jí byla proti povinnému staviteli a majiteli domu podle platebního příkazu okresního soudu v P. ze dne 3. prosince 1934 Cm 5/34 povolena k vymožení vykonatelné pohledávky 17500 Kč jménem splátky ze zadrželosti úrokové a útratové za dobu do 31. prosince 1935 z pohledávky 1750000 Kč s přísl., zajištěné na domě čp. 2167 v P. a splatné dne 1. července 1936, pak 6% úroků za dobu od 1. července 1936 do 31. prosince 1936 v částce 12072 Kč 30 h, tedy celkem k vymožení částky 29572 Kč 30 h se 6% úroky od 1. července 1936 do zaplacení exekuce vnucenou dražbou uvedené nemovitosti. Exekuční soud vyhověl návrhu. Rekursní soud povolil navrženou exekuci jen k vymožení 15644 Kč 50 h s 6%ními úroky od 1. července 1936, kdežto návrh na povolení exekuce pro další částky zamítl.
Nejvyšší soud k dovolacímu rekursu vymáhající věřitelky v příčině částky 14127 Kč 80 h s přísl. obnovil usnesení soudu prvé stolice.
Důvody:
V návrhu na povolení exekuce uvedla navrhovatelka: »K zajištění našich shora uvedených anuit v částce 437500 Kč s příslušenstvím byla nám povolena vnucená správa domu č. p. 2167 v P...., z kteréžto správy bylo nám placeno dne 7. ledna 1936 vnuceným správcem à conto vymáhaných anuit 60000 Kč. Tuto částku 60000 Kč vyúčtovali jsme na anuitu vypadající za dobu 1. 7. 1932 do 31. prosince 1932 v částce 82500 Kč.«
Přes to a přes ustanovení § 8 vlád. nař. č. 251/1935 Sb. z. a n. nepochybil soud prvé stolice, jestliže vyhověl celému návrhu na povolení této exekuce. V § 8 vlád. nař. č. 251/1935 Sb. z. a n. jest ustanoveno toto: »Zaplatil-li dlužník, který má právo na úlevu, na splátku dospívající v době mezi 1. lednem a 30. červnem 1936 více, než by podle § 3 byl zavázán, vyúčtuje se přeplatek jako bezúročná záloha na příští splátku.« V důvodové zprávě k § 8 bylo však vyloženo, že jde o ustanovení přechodné, jehož bylo třeba hledíc na to, že uvedené vlád. nař. bylo vydáno dne 31. prosince 1935 a mělo platiti již od 1. ledna 1936, a mimo to úleva stanovená v § 3 příslušela dlužníkovi ve smyslu § 7 jen tehdy, když věřiteli do 30. června 1936 oznámil kvalifikovaným způsobem, že hodlá užíti úlevy. V mnohých případech byly anuity splatné již 1. ledna 1936 a také před tímto dnem a byly zapraveny před vyhlášením řečeného vlád. nařízení, tudíž ještě i před tím, než dlužník mohl včas zaslali oznámení ve smyslu § 7. Právě pro takové případy byl vydán předpis § 8, který ovšem předpokládá, že dlužník po placení dodatečně učinil věřiteli oznámení podle § 7.
Z uvedených údajů návrhu na povolení exekuce neplyne, že by tu šlo o dlužníkovo placení na splátku dospívající v prvním pololetí roku 1936, neboť jest v nich výslovně zdůrazněno, že jde o placení »à conto« anuit v exekuci vnucenou správou vymáhaných.
Dlužník ve svém rekursu proti usnesení soudu prvé stolice ani netvrdil, že by částka 60000 Kč, zaplacená dne 7. ledna 1936, byla placena na splátku dospívající v prvním pololetí 1936, ani nevyvracel uvedené údaje návrhu, že tím bylo placeno, »à conto« vymáhaných dřívějších anuit, nýbrž vycházel z názoru, že toto placení, (které ovšem jde v jeho prospěch), samo o sobě má v zápětí vyúčtování přeplatku ve smyslu § 8 vlád. nař. č. 251/1935 Sb. z. a n. Ale podle toho, co bylo již vyloženo, jest onen názor, z něhož vycházel i rekursní soud, právně mylný, takže napadená část usnesení rekursního soudu neobstojí, a bylo proto obnoviti v tomto směru věcně správné usnesení prvního soudu.
Názor dovolací rekurentky, že rekurs povinného proti usnesení soudu prvé stolice nebyl přípustný, není správný, poněvadž proti usnesení povolujícímu exekuci lze podati rekurs i z důvodu nepřípustnosti povolení exekuce, jde-li o otázku právní, a povinný ve svém rekursu také z tohoto předpokladu vycházel.

Citace:

č. 16716. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 281-283.