NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 10955.

Svolání pozůstalostních věřitelů (§ 813 obč. zák.) není přípustné, byla-li pozůstalost již odevzdána. Zrušil-li pozůstalostní soud projednání pozůstalosti s dědicem přihlásivším se bezvýminečně a přihlásil-li se pak dědic k pozůstalosti výminečně, jest řízení počínajíc zrušovacím usnesením zmatečné.
(Rozh. ze dne 5. září 1931, R I 511/31.)
K pozůstalosti po Františků H-ovi přihlásila se bezvýminečně Marie V-ová, s níž byla pozůstalost projednána a jí dodána právoplatná odevzdací listina ze dne 27. července 1930. K žádosti Marie V-ové zrušil pozůstalostní soud usnesením ze dne 30. listopadu 1930 projednání pozůstalosti. Marie V-ová přihlásila se pak k pozůstalosti výminečně. Usnesením ze dne 22. ledna 1931 nařídil pozůstalostní soud svolání věřitelů. K rekursu jednoho z pozůstalostních věřitelů rekursní soud zrušil napadené usnesení ze dne 22. ledna 1931 i s celým předchozím řízením, počínajíc usnesením ze dne 30. listopadu 1930 jako zmatečné. Důvody: Usnesením ze dne 22. ledna 1931 nařídil první soud svolání pozůstalostních věřitelů, ač pozůstalostní řízení bylo již skončeno a dědička Marie V-ová se přihlásila k pozůstalosti bez výhrady inventáře (§ 174 nesp. říz.). Svolání pozůstalostních věřitelů není však přípustné, nastalo-li již odevzdání pozůstalosti (viz rozh. ze dne 17. května 1881, čís. 8395 st. Gl. U.). Bylo také naprosto nepřípustné, by pozůstalostní soud zrušil k žádosti přihlásivší se dědičky svým předchozím usnesením ze dne 30. listopadu 1930 projednání pozůstalosti, a to z důvodu § 11 druhý odstavec nesp. říz., podle něhož nemůže soud změniti rozhodnutí v nesporné věci, mohlo-li by se toto opatření státi k újmě někoho jiného. Touto újmou třetí osoby jest, že původní dědická přihláška Marie V-ové ze zákona bezvýjimečné byla právoplatně na soud přijata a pozůstalost podle ní odevzdána a při novém projednání v důsledku zrušovacího usnesení táž dědička přihlásila se ze zákona vymineně s dobrodiním inventáře, čímž postavení pozůstalostních věřitelů značně by se stížilo co do dobytnosti jich nároků. V první řadě interesován jest pozůstalostní věřitel spořitelní a záložní spolek v B., který proto také jest oprávněn k této stížnosti proto, ano mu doručeno usnesení o svolání pozůstalostních věřitelů ze dne 22. ledna 1931, proti kterému stížnost tato směřuje. Jest to první usnesení pozůstalostního soudu, které mu v této pozůstalostní věci po zrušovacím usnesení téhož soudu ze dne 30. října 1930 bylo dodáno soudem kromě úředního vysvědčení ze dne 20. listopadu 1930, kteréž však není rozhodnutím soudním, proti němuž bylo by lze použiti stížnosti, neboť šlo jen o potvrzení bez vlastního rozhodnutí soudu. Teprve doručením napadeného usnesení o svolání věřitelů nastala pro stěžovatele možnost domáhati se nápravy rekursem. Jak již shora uvedeno, bylo pozůstalostní řízení doručením odevzdací listiny skončeno, a to již právoplatně. Celé další řízení, počínajíc usnesením ze dne 30. ledna 1930, kterým původní projednání pozůstalosti bylo zrušeno až po napadené usnesení o svolání věřitelů, pozůstalostních ze dne 22. ledna 1931, jest protizákonné, tudíž zmatečné a bylo je i s napadeným usnesením zrušiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatelka se ani nepokouší vyvrátiti důvody, z nichž rekursní soud správně zrušil obnovené pozůstalostní řízení jako protizákonné. Odevzdáním pozůstalosti bylo, jak nařizuje § 174 nesp. říz. a jak bylo při jednání dne 25. července 1930 také protokolováno, projednávání pozůstalosti skončeno. Bezvýminečná dědická přihláška stěžovatelky nemohla a nemůže býti podle § 806 obč. zák. platně ani odvolána, ani změněna. Tvrzení, že ani stěžovatelka ani její plnomocník nebyli poučeni o rozdílu mezi výminečnou a bezvýminečnou dědickou přihláškou, jest v rozporu s protokolem ze dne 25. července 1930, jejž plnomocník stěžovatelky podepsal. Než, i kdyby bylo pravdivé, nečinilo by to dědickou přihlášku neplatnou a projednání pozůstalosti zmatečným, nehledíc ani k tomu, že případná zmatečnost byla by tím, že odevzdací listina vešla v moc práva, zhojena.

Citace:

Čís. 10955. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 103-104.