NPD documents search: Všehrd, 8 (1927) - Prof. Dr. Przemysław Dąbkowski: Sprawozdanie dziekańskie za rok akademicki 1925-1926.

Čís. 595.

Ochrana nájemců dle § 7 a) nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n., vztahuje se i k smlouvám, jež po působnosti tohoto nařízení uzavřeny byly na dobu určitou.
Nedostatek soudního přivolení má jen v zápětí meritorní zrušení výpovědi, pokud se týče příkazu, nikoli zmatečnost řízení.
(Rozh. ze dne 13. července 1920, R II 173/20.)
Smlouvou ze dne 25. února 1919 pronajal majitel domu nájemci byt na dobu od 1. dubna 1919 do konce prosince 1919. K pronajímatelovu návrhu vydán dne 8. listopadu 1919 proti nájemci soudní příkaz k odevzdání najatého bytu. V námitkách uplatňoval nájemce v prvé řadě nepřípustnost pořadu práva, ježto jde o nájemní smlouvu, která zaniká projitím času bez výpovědi a jejíž smluvní doba převyšuje půl roku, tedy podle § 7 a) nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. а n., o ochraně nájemců považuje se za obnovenou na dobu neurčitou a může býti zrušena jen za předpokladů v tomto paragrafu uvedených. Soud prvé stolice usnesením, pojatým do rozsudku, zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva, jinak vyhověl z věcných důvodů námitkám a prohlásil soudní příkaz k odevzdání bytu za bezúčinný. Usnesení o námitce nepřípustnosti pořadu práva odůvodnil takto: Smlouva, byť i doba její převyšovala půl roku, není chráněna § 7 a) nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n. Neboť tímto paragrafem měly býti chráněny jen smlouvy, uzavřené na určitou dobu před účinností nařízení, aby bylo zabráněno tomu, by právní postavení opatrného nájemce, zajistivšího si byt pevně na určitou dobu, po účinnosti nařízení o ochraně nájemců nebylo horší než právní postavení nájemce méně bedlivého, jenž si byt najal z netečnosti na dobu neurčitou. Dozajista však nemělo §em 7 a) nařízení býti stranám zabráněno, by přes účinnost nařízení neuzavíraly smlouvy s platností obmezenou na určitou dobu a s povinností, ji držeti. Nemělo by ani smyslu, aby strany za platnosti nařízení o ochraně nájemců uzavíraly nájemní smlouvu na dobu určitou, kdyby přes toto určení nájemci bylo zůstaveno, včasným prohlášením ji přeměniti na smlouvu s dobou neurčitou. Nespadá-li tudíž sporná nájemní smlouva pod nařízení o ochraně nájemců, může pronajímatel beze všeho podle § 567 civ. ř. s. žádati za příkaz na odevzdání bytu, aniž by si musil napřed vyžádati povolení soudce nesporného. Jest proto námitka nepřípustnosti pořadu práva neodůvodněna. Odvolací soud k odvolání pronajímatele zrušil jako zmatečné soudní příkaz a celé další řízení prvé stolice a odmítl návrh na vydání příkazu k odevzdání bytu. Důvody: Z nařízení nevysvítá, že by ustanovení § 7 a) bylo obmezeno na smlouvy, uzavřené na určitou dobu před účinností tohoto nařízení. Nejen, že § 7 a) zní všeobecně, takže platí pro všechny smlouvy ať před ať po účinnosti tohoto nařízení uzavřené, nýbrž plyne to i z nadpisu § 7 cit. nař. »obmezení práva výpovědi a prodloužení nájemních smluv uzavřených na určitou dobu«. Zrovna tak, jak se obmezuje právo výpovědi všeobecně, nutno i ustanovení o prodloužení nájemních smluv, uzavřených na určitou dobu, vztahovati na všechny smlouvy, tedy i na smlouvy uzavřené po 28. prosinci 1918. Proti názoru prvého soudce, že by právní postavení opatrného nájemce, zajistivšího si byt pevně na určitou dobu, po účinnosti nařízení o ochraně nájemců bylo horším, než právní postavení nájemce méně bedlivého, jenž si byt najal v netečnosti na dobu neurčitou, lze uvésti, že taková časová obmezení nezávisí jen na vůli nájemce, nýbrž spíše na vůli pronajímatele, který tak snadno by mohl účel zákona zmařiti. Arciť nebylo ustanovením § 7 a) nařízení zabráněno, by přes účinnost tohoto nařízení nebyly uzavírány smlouvy s platností, obmezenou na dobu určitou. Smlouvy takové, jichž smluvní doba převyšuje půl roku, pokládají se dle citovaného ustanovení za obnoveny na neurčitou dobu, vyjímajíc případ, že před uplynutím nájemní doby a zachovávajíc v místě obvyklou výpovědní lhůtu, buď nájemce prohlásí, že v nájmu nechce pokračovati nebo pronajímatel žádá za zrušení nájmu z důležitých důvodů dle předpisů o výpovědi nájmů. Když tedy ustanovení § 7 a) nařízení platí i pro smlouvy, uzavřené po 28. prosinci 1918, nebyla žalující strana oprávněna k návrhu na vydání příkazu na odevzdání bytu, nýbrž mohla podle nařízení ze dne 9. února 1919, č. 62 sb. z. a n., dáti výpověď jen se svolením soudu a vymoci si souhlas k výpovědi podle ustanovení cit. právě nařízení jen cestou nespornou.
Nejvyšší soud k pronajímatelovu rekursu zrušil usnesení odvolacího soudu a nakázal mu, by znovu o odvolání rozhodl.
Důvody:
Tím, že usnesení, do rozsudku prvého soudu pojaté, jímž námitka nepřípustnosti pořadu práva byla zamítnuta, nebylo žalovanou v odpor vzato, nebyla soudu odvolacímu, jenž rozhodoval o odvolání žalobkyně z věcné části rozsudku, ovšem odňata možnost a právo, zabývati se otázkou, nejde-li o věc z pořadu práva vyloučenou, kdyžtě dle § 240 odstavec třetí c. ř. s. k nepřípustnosti pořadu práva vždy z povinnosti úřední jest přihlédati. Tvrzení stěžovatelky, že nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n., pozbylo dnem 30. dubna 1920 platnosti, jest nesprávné, neboť nařízením vlády ze dne 30. března 1920, čís. 175 sb. z. a n., byla působnost onoho nařízení prodloužena do té doby, dokud o ochraně nájemců nebudou vydány předpisy nové. To se stalo zákonem ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n., nabyvším účinnosti dnem jeho vyhlášení t. j. 3. května 1920. Ačkoli pak tento zákon dle svého § 33 nastoupil na místo nařízení ze dne 17. prosince 1918, č. 83 sb. z. a n., nepůsobí přece dle zásady § 5 zák. obč. pro nedostatek zvláštního ustanovení opačného zpět, a dlužno tedy otázku, zda k návrhu žalobkyně na vyklizení místností, žalovanou najatých, bylo třeba předchozího soudního svolení, posuzovati podle předpisů platných v době, kdy nárok na vyklizení byl podán t. j. podle nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 a ze dne 9. února 1919, čís. 62 sb. z. a n. Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že ustanovení § 7 a) nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n., se vztahují ke všem smlouvám nájemním na určitou dobu uzavřeným a tudíž projitím času bez výpovědi zanikajícím (pokud smluvní doba převyšuje půl roku), a ne jen ke smlouvám uzavřeným přede dnem, kdy nastala účinnost dotčeného nařízení (28. prosince 1918). Opačné mínění stěžovatelčino nelze uvésti v soulad ani s doslovem
ani s účelem tohoto ustanovení. Že všeobecné znění dotčeného § 7 a nadpisu oddílu, do něhož jest zařaděn (»Obmezení práva výpovědi a prodloužení nájemních smluv uzavřených na určitou dobu«) nutká k názoru odvolacím soudem vyslovenému, bylo tímto správně již vyloženo. Pokud se pak týče účelu onoho ustanovení, připomíná se toto: První dvě nařízení o ochraně nájemců, totiž nařízení ze dne 26. ledna 1917, č. 34 a nařízení ze dne 20. ledna 1918, č. 21 ř. zák., vztahovala se jen k nájmům na neurčitou dobu uzavřeným, k jichž rozvázání jest třeba výpovědi, nechránila však nájmy na určitou dobu uzavřené a proto podle § 1113 obč. zák. bez výpovědi pouhým projitím času zanikající. Aby i takové nájmy alespoň částečně staly se účastny ochrany zákonné, bylo do nařízení ze dne 17. prosince 1918, č. 83 sb. z. a n. (obsahově totožného s ministerským nařízením ze dne 26. října 1918, č. 381 ř. zák.), pojato ustanovení § 7 a), jímž nájemní smlouvy, zanikající projitím času bez výpovědi, pokud smluvní doba převyšuje půl roku, za dalších podmínek tam uvedených byly postaveny na roveň nájemním smlouvám na neurčitou dobu uzavřeným, čímž ochrana nájemců i na ně byla rozšířena (srovnej též důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona o ochraně nájemníků tisk 2666 zasedání Národního shromáždění Čsl. z roku 1920 str. 13). To však platí pro všechny nájemní smlouvy tohoto druhu, neboť není důvodné příčiny, aby se smlouvami po 28. prosinci 1918 uzavřenými bylo nakládáno jinak, než se smlouvami před tímto dnem učiněnými. Z § 2 zákona ze dne 8. dubna 1920, č. 275 sb. z. a n., stěžovatelka nemůže pro své odchylné stanovisko nic odvoditi. Jednáť první odstavec tohoto § 2 výslovně o smlouvách nájemních, uzavřených na určitou dobu před početím účinnosti tohoto zákona, tedy zajisté též o smlouvách, které byly uzavřeny za působnosti nařízení ze dne 17. prosince 1918, č. 83 sb. z. a n. (čili po 28. prosinci 1918) a stanoví pro ně celkem ve shodě s § 7 a) tohoto nařízení zásadu, že takovéto smlouvy nájemní se obnovují na neurčitou dobu s výpovědní lhůtou, zvláštními předpisy stanovenou nebo v místě obvyklou, jestliže před uplynutím nájemní doby buď nájemník neprohlásí, že nechce pokračovati v nájmu, nebo pronajímatel nedá výpověď se svolením soudu, v kterýchžto případech jedině smlouvy takové zanikají projitím času, kdežto ohledně smluv nájemních po počátku účinnosti zákona na určitou dobu uzavřených nařizuje třetí odstavec § 2 bezpodmínečně, že pokládají se po dobu platnosti zákona za uzavřeny na neurčitou dobu s výpovědní lhůtou zvláštními předpisy stanovenou nebo v místě obvyklou. Pokud stěžovatelka poukazuje na předpis druhého odstavce § 34 zákona o ochraně nájemníků, jenž vylučuje použití předpisů prvého odstavce § 2, podán-li již přede dnem vyhlášení tohoto zákona návrh na vyklizení (odevzdání) nebo převzetí, dovozujíc z toho, že se tu výslovně bez jakéhokoliv obmezení pro dobu před vydáním dotčeného zákona a tedy i po vydání nařízení ze dne 17. prosince 1918 připouští, že na základě smluv nájemních s určitou dobou nájmu mohou býti a také byly podány pouhé návrhy na vyklizení (odevzdání), takže stanoví zákon sám, že v případech takových nelze užíti omezení teprve nyní v § 2 odst. 1 zákona o ochraně nájemníků stanovené, — stačí připomenouti, že byly ovšem za platnosti nařízení o ochraně nájemců přípustny návrhy vyklizovací, ale jen se svolením soudu, a že význam přechodného ustanovení § 34 odst. 2 zákona o ochraně nájemců spočívá zejména v tom, že vylučuje použití předpisů § 2 odstavec prvý vztahujících se ke všem smlouvám nájemním, uplynutím času zanikajícím, při smlouvách, jichž doba nepřevyšuje půl roku, které tedy dosud nespadaly pod ochranu nájemců. Z těchto úvah plyne, že žalobkyně měla si před podáním výpovědi pokud se týče návrhu na vyklizení napřed opatřiti svolení soudu podle nařízení ze dne 9. února 1919, čís. 62 sb. z. a n. Potud lze souhlasiti se soudem odvolacím. Nelze však sdíleti jeho názoru, že, když žalobkyně si neopatřila předchozího svolení soudního, vyloučen byl pořad práva o jejím návrhu na vyklizení. Nedostatek předchozího soudního svolení k výpovědi po případě k návrhu vyklizovacímu má pouze v zápětí, že k námitkám odpůrcovým výpověď (příkaz vyklizovací), postrádající takto zákonného podkladu, musí dle § 572 c. ř. s. rozsudkem býti prohlášena za bezúčinnou, — nelze však tvrditi, že námitky proti výpovědi (příkazu vyklizovacímu) jsou nepřípustny a řízení dle §§ 560 a násl. c. ř. s. o nich zavedené, jakož i rozsudek pro provedeném sporném řízení vydaný jsou zmatečny dle § 477 č. 6 c. ř. s., zvláště když ani § 4 odst. 2 nařízení ze dne 9. února 1919, č. 62 sb. z. a n., nevylučoval nadobro námitky proti výpovědi (příkazu vyklizovacímu) a tudíž sporné řízení o nich, jak nejvyšším soudem opětně bylo vysloveno.

Citace:

č. 595. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 437-441.