I když zástavní věřitel svou úvěrní hypotheku k likvidačnímu řízení nepřihlásí, dlužno k ní dle stavu knihovního a spisů exekučních přihlížeti a ji zúročným uložením zapraviti. Pouhé svolení věřitele k výmazu, neobsahuje-li výslovné zřeknutí se úvěrní pohledávky, neoprávňuje předpoklad, že hypotheka za příčinou úvěru nepozůstává po právu.
Věřitel A. své úvěrní pohledávky 4000 K k likvidačnímu stání nepřihlásil a X. k němu též se nedostavil, ač dražby se zúčastnil. Soudce exekuční pohledávky té z moci úřední nelikvidoval, nýbrž věřitele A. později si předvolal, jenž dal do protokolu prohlášení, že úvěrní poměr s vlastníkem vydražené usedlosti zanikl a že tudíž zajištěný úvěrní obnos 4000 K může býti vymazán.
V rozvrhovacím usnesení prohlásil exekuční soudce, že úvěrní pohledávka ta po právu nepozůstává a po právomoci usnesení toho může býti vymazána.
A. podal rekurs, uváděje, že smluvil s vydražitelem, že týž mu na jeho úvěrní pohledávku 4000 K na započtení do nejvyššího podání vydá směnku a že A. dá k výmazu své úvěrní pohledávky svolení; učinil tak A. proto, poněvadž potřeboval peněz. Ku stání rozvrhovému se nedostavil, domnívaje se, že na jeho pohledávku ex offo zřetel vzat bude. Byv pak později soudcem exekučním tázán, měl za to, že se nejedná o rozvrh nejvyššího podání, nýbrž toliko o výmaz jeho úvěrní pohledávky z pozemkové knihy. Jelikož pohledávka jeho po právu pozůstává, vydražitel však, nebude-li věřiteli na ni ničeho přikázáno, jemu rovněž ničeho by nevyplatil, vyšel by s pohledávkou svou úplně na prázdno. Podal proto u soudce exekučního žádost, aby celou záležitost znovu vyšetřil a rozvrhové usnesení pak opravil; byl však poukázán na pořad práva.
Stolice rekursní rekursu nevyhověla.
Důvody:
Dle ustanovení § 171. odst. 3. a §. 211. ex. ř. měl stěžovatel svoji pohledávku již ku stání dražebnímu aneb k roku o rozvrhu nejvyššího podání přihlásiti a při tom dle ustanovení § 211. ex. ř. uvésti obnos, jakým za uspokojení žádá.
Toto ustanovení má svůj důvod v tom, jelikož dle ustanovení §. 224. ex. ř. takové pohledávky, které do posledního rozvrhového roku již vznikly, buď hotovým zaplacením neb převzetím zapraveny býti mají, část nevyčerpaná však vyrovná se tím, že se přiměřený hotový obnos přidělí z rozvrhové podstaty, a uloží zúročně, avšak jen tehdy, pokud není ještě toho času poměr úvěrní ukončen; jinak přikáže se jen obnos skutečně vzniklý a zbytek připadne dalším oprávněným. Nebyla-li pohledávka vůbec přihlášena, přidělí se celý obnos, uloží se však zúročně.
V přítomném pádě ovšem stěžovatel žádné přihlášky neučinil a také se k rozvrhovému stání nedostavil; avšak po rozvrhovém stání, prohlásil dne 30. ledna 1912 před soudcem exekučním, že úvěrní poměr jeho s exekutem již zanikl a že tudíž úvěrový obnos 4000 K vymazán býti může. Toto prohlášení není žádným doplněním přihlášky ve smyslu § 211. ex. ř. posl. odst., jelikož stěžovatel vůbec žádné přihlášky neučinil a tudíž ji též doplniti nemohl; též nelze stěžovateli přisvčdčiti, že první soudce nebyl oprávněn k dotyčnému vyjádření přihlížeti, potažmo z moci úřední šetření konati; neboť dle ustanovení § 55. ex. ř. jest soud též z moci úřední oprávněn šetření konati a mohl tudíž i v tomto pádě I. soudce na základě určitého prohlášení věřitele, že úvěrní pohledávka jeho vymazána býti může, svoje rozhodnutí vynésti. Naříkané usnesení odpovídá tudíž jak stavu věci, tak i zákonu, následkem čehož nebylo lze stížnosti vyhověti.
Na rekurs dovolací nejv. soud usnesení obou nižších stolic zrušil a věc k opětnému rozvrhovému projednání a rozhodnutí I. stolici odkázal.
Důvody:
Ve smyslu §u 224. exekučního řádu a dle povahy věci dochází poměr úvěrní vztažně za příčinou kauce zřízený svého ukončení buďto tím, že nejvyšší obnos je vyčerpán vzniknuvšími pohledávkami, že poměr úvěrní změní se tudíž ve skutečný poměr dlužní, nebo tím, že vůbec pomíjí, takže v rámci úvěrní hypotéky nebo kvoty nejvyššího podání nastupující na místo její další effektivní pohledávky již vzniknouti nemohou.
Dle §u 171. al. 3. a §u 211. alin. 1. exekučního řádu bylo arci povinností stěžovatele, jemuž příslušela úvěrní hypotéka ve zbytkovém obnose per 4000 korun, by ohlásil, až do jaké částky jemu proti dlužníkovi na základě úvěrního poměru vznikly určité pohledávky; než na to, opomene-li se ohlášení toto, není ustanoven jako právní následek, že k hypotéce nemá se přihlížeti, naopak záleží, jak ze souvislosti §u 171. a 211. a §em 224. exek. řádu na jevo vychází, právní následek jen v tom, že nesmí se požadovati hotové zaplacení ani té části nejvyššího obnosu, která je kryta vzniknuvšími již pohledávkami.
Bylo tudíž k úvěrní hypotéce vzhledem k tomu, že stěžovatel k roku rozvrhovému se nedostavil a že nebylo na jisto postaveno, zda a jakým způsobem poměr úvěrní ukončen byl, dle všeobecného ustanovení §u 210. exekučního řádu přihlížeti dle toho, jak se dle stavu knihovního a spisů exekučních jevila, a bylo jí po rozumu zvláštního předpisu §u 224. al. 2. exek. řádu dle výsledku rozvrhového jednání zapraviti zúročeným uložením. I rekursní soud uznal, že, nebyla-li úvěrní pohledávka vůbec přihlášena, má se celý obnos uložiti na úroky.
Tohoto zákonem stanoveného způsobu zapravení se však stěžovatel nezřekl; jeho protokolární prohlášení ze dne 31. ledna 1912 neobsahuje takového zřeknutí se a je také potud neúplným, že z něho není patrno, zda »zaniknutí« poměru úvěrního záleží v tom, že nejvyšší obnos byl vyčerpán, nebo, že úvěrní smlouva »zanikla«; ostatně vyšlo z nařízeného šetření na jevo, že nedorozumění v příčině pojetí jeho prohlášení, jak to stěžovatel tvrdí, skutečně nastati mohlo.
Je tudíž úplně neospravedlněno, když nižší instance na základě onoho protokolárního prohlášení vyslovují, že hypotéka za příčinou úvěru, vztažně za příčinou kauce, zřízená nepozůstává po právu a když k ní při rozvrhu nejvyššího podání nepřihlížejí.
Ve směru tomto je stížnost opodstatněna i bylo jí vyhověti.
Poněvadž však hypotéka úvěrní nebyla vůbec, jak to protokol ze dne 26. ledna 1912 prokazuje, předmětem jednání v §u 213. exek. řádu stanoveného, dostavivším se interesentům nebyla tudíž dána možnost, by se vyjádřili o tom, trvá-li po právu, o její výši a pořadí, není možno, by učiněno bylo konečné rozhodnutí; bylo proto obě usnesení nižších soudů zrušiti a rozhodnouti, jak shora vytčeno.
(Rozh. z 22./5. 1912 č. j. R III 155/12.)
B—a.